Waru - Démon dobra a zla [DOKONČENO]

Lék na bolest

Uběhlo několik dnů od noci, na kterou ač nerad neustále myslím. Rád jsem to ve své hlavě sváděl na halucinace, abych se vyhnul bolestné pravdě.
Od té doby jsem už jen seděl na parapetu a hleděl do neznáma. Cítil jsem se jako zrádce, co si nezaslouží nic víc než utrpení.
Victorie... Victorie, co jsem to provedl.

Mnohokrát jsem od té doby plakal.
Šílel jsem, hrudník mi stahovala ukrutná bolest, každý nádech bolel.
Něco mě ničilo zevnitř a byl to o to horší pocit, než kdyby bolest byla fyzická. Victorie, zasloužím si tě?
Victorie, mám vůbec právo?
Bolestně jsem tiskl zuby k sobě a do okna, které mi zde znova umístili, tentokrát z mnohem tvrdšího materiálu, jsem ťukl rohem.
Zachvěl se mi ret. V nitru jsem křičel.
Křičel jsem na celý svět a především na sebe.
„Jsi jako prašivý pes." odfrkl si ženský hlas u dveří. Neměl jsem snahu ani odpovídat.
„A víš, co dělají psi, když teskní?" skoro jsem až z jejího hlasu slyšel její obvyklý úšklebek.
„Pojdou." dodala. Tentokrát se nerozešla za mnou, stále stála u dveří.
„Tohle se mi nelíbí, nechci mít ve svém domě zlidštělé zmetky." pronesla mnohem jedovatějším tónem. Něco mě přinutilo otočit hlavu přes rameno a zahledět se na ni.
Musela v mých očích vidět bezednou nicotu, co mě zevnitř trhala na kusy, musela vidět všechen ten smutek, bolest a nekonečnou otupělost.

Takhle se lidé cítí, když jsou odděleni od svých blízkých?
Ano, vybavuji si tu bolest, kdy mi před očima zabili Trissashe, muže jehož jsem považoval za svého otce. 
V tu dobu jsem měl pocit, že už nikdy v životě nic nepocítím.
Ale pak.. Pak se objevila ona.
„Zbavím tě té bolesti." natáhla ke mně ruku Rania. Došlo mi, že mi po tvářích stékají slzy.
„Pusť mě k ní." zachraptěl jsem slova, která jsem jako jediné stále opakoval. Jindy jsem křičel, mnohdy už jen sípal či šeptal. Dnešek nebyl výjimkou, i její otázku jsem jako vždy očekával.
„To nemohu, ale zbavím tě té odporné lidskosti jednou pro vždy. Čekala jsem dost." její oči s čočkami, které si vylepšila podle mé schopnosti se nepřirozeně zaleskly a místnost obklopila její silná aura s magií.
Nebránil jsem se, když se mě její moc ujala, chytila mi kotníky i ruce a přenesla pryč z parapetu.
Nemohl jsem zabránit slzám, aby přestaly téct. Vlastně jsem ani nechtěl.
Rania v tmavě zeleném hávu se mi otočila zády a zmizela v chodbě, při čemž její magie mne táhla za ní.
Prsty u nohou se mi třely o podlahu, při čemž jsem jen bezvládně visel v pevném sevření temné magie.

Nevnímal jsem cestu k hlavnímu sálu, postřehl jsem to až tehdy, kdy jsem se svezl na studené mramorové kachle před trůnem. Rania již seděla na něm, a i když stále nebyla královnou, rozhodně tak vypadala.
„Popros mě a zbavím tě veškeré bolesti." pronesla medovým hlasem, který tak ráda proplétala tím jedovatým. Její rudé vlasy v barvě krve jí volně splývaly na ramenou.

Hlavu jsem měl svěšenou, přesto, i když to neviděla jsem stáhl rty do úzké štěrbiny.
„Ne." zašeptal jsem.
Zavřel jsem oči. Jako vždy, když jsem to udělal, obklopily mě vzpomínky s Victorií. Co by chtěla Rania udělat, aby...
V tu chvíli jsem procitl.
„NE!" vykřikl jsem a neohrabaně se zvedl na nohy, které mi za tu dobu sezení na parapetu zdřevěněly. Trochu jsem se zakymácel.
„Ne, v žádném případě!" vycenil jsem na ní zuby a magie se mi začala shromažďovat v dlaních. Uslyšel jsem až přehnaně sladký smích. Zmítal mnou vztek a zuřivost.
„Ale jdi ty drahoušku." zavrněla a zvedla se z trůnu. Její háv jí povlával u těla.
„Bude to tak lepší pro oba..." věnovala mi úsměv a v tu chvíli zmizela.  Prudce jsem se nadechl, otočil se do prava do leva a z ničeho nic schytal ránu do břicha.
Zachroptěl jsem a zlomil se v pase. Další rána byla mířena na zátylek a ta poslední na nohy. Nemohl jsem nic udělat, nestihl jsem zareagovat.
Praštil jsem sebou na zem až to zadunělo.
Jsem slabý. Žal mě naprosto ochromil a vyždímal ze mě veškerou sílu. Jsem zničený, plný smutku.

Znova se zasmála. Ne, ne... Nemůžu se jen tak vzdát.
Vycenil jsem již podruhé zuby a poslal na ní vlnu magie při obrácení na záda. Sál se celý zachvěl.
Mou temnou magii protla rudá, krvavá jako její vlasy a rozehnala ji jako prachsprostý dým.
Přinutil jsem se zvednout opět na nohy a odrazit její další útok. To se mi povedlo, dokonce hned další dva následující. Ve spáncích mi bolestně zatepalo.
Tančila okolo mě, bylo vidět jak si to užívá. Hra kočky s myší.
Došlo mi, že toto bere jako hru, malé rozptýlení, které jí nemůže ublížit. Zavrčel jsem a ohnal se po ní vší silou, co mi ještě zbývala. S mým překvapením mi ruku chytila železným stiskem napůl cesty.
Vykřikl jsem, když stisk ještě upevnila a ozval se nechutný zvuk, když kost již neudržela nápor.
Předloktí jsem měl na padrť.
Pustila mě, ruka se mi svezla volně k boku a já odklopýtal kousek dál.
„NE!" zařval jsem a magie ze mě začala tryskat.
Nedovolím, aby mě přinutila na ni zapomenout. Aby mě přinutila zapomenout na všechno. Nenchám si něco takového udělat. Ne, nedovolím to.

Magie vybuchla a zahalila celý sál, lustr nad mou hlavou se rozhoupal ze strany na stranu, nejbližší zdi pod náporem moci popraskaly.  Svezl jsem se na kolena a těžce oddechoval. To bylo vše?
Chvíli se nic nedělo, má magie pomalu mizela. Naskytl se mi pohled na Raniu, která před sebou udělala ochranný štít. Až na vyryté rýhy v podlaze, které byly známkou jejího odporu, nebyla nijak zraněná.
Její štít zmizel.

Oči jsem měl vytřeštěné, tělem mi cloumal strach a přesto... Přesto jsem jí již nedokázal odolávat.
„Prosím, ne.." zašeptal jsem, když si klekla vedle mě a vzala mi tvář do dlaní. Byly teplé, skoro až uklidňující, a já se přesto třásl. Po tvářích se mi rozlily slzy a zmohl jsem se jen chytit její zápěstí zdravou rukou. Drápy se jí jemně zabodly do kůže, ovšem ne ve snaze ublížit.
„Ranio prosím, nedělej to." zašeptal jsem.
Věnoval jsem jí nejzoufalejší výraz, jaký ani zdaleka neodpovídal mému cítění.
„Udělám, co budeš chtít." prosil jsem.
Její oči změnily barvu, celé je ovládla černota, temnější než nejhlubší propast.
„Victorie." vzlykl jsem a i když jsem se za každou cenu snažil vyhnout jejímu hrůzu nahánějícímu pohledu, on si mne sám našel a přinutil mě, abych se v něm utopil. Nezbylo nic.

~~~~~~

Usmívala se. Vítězství bylo více než na dosah, všechny její plány zatím vycházely, všechno bylo v pohybu. Nic už jí odteď nestálo v cestě k trůnu. Držela jeho tvář a sledovala jak se jeho výraz pomalu uvolňuje z paniky a strachu. Jeho oči se vpíjely do jejích, pomalu jejich lesk slábl. Tento pocit milovala, pocit naprosté nadvlády. Přesto se držela při zemi, aby neudělala víc než co by bylo nutné. Nechtěla z něj loutku podobnou služebnictvu. Sice měla silné nutkání, ale věděla, že by to bylo už moc.
Vlastně to dělala už jen díky své sobeckosti, nedovedla si představit, že by se už neměla s kým na tomto nudném místě bavit.

Jeho vzpomínky teď byly i její. Pohled temných očí vzpomínky probíral a většinu nechával tonout v jeho hlubinách. Většina byla na tu pošetilou holku. Jediná věc, co jí na té ubohé lidské špíně nadchla byla ta, že vlastně nebyla zcela lidská. Přesto nechápala, jak dokázala přinutit démona, aby začal cítit lidské emoce.
Možná on byl její loutkou.
Možná ho právě teď zachraňuje z jejich spárů...

Najednou se zarazila. Viděla svého bratra, který tohoto démona vypustil na svobodu a tím jí dosti nahrál do karet. Nechápala, proč ho vlastně pustil. Možná věděl, co za katastrofy způsobí a tím na sebe chtěl strhnout pozornost otce.
Vydechla a její oči začaly nabírat už jejich přirozenou barvu.
Skončila, její práce byla hotová.

-----
Komentuje, pište, co si myslíte.
Jsem ráda za jakýkoliv názor a samozřejmě hvězdičku!