Waru - Démon dobra a zla [DOKONČENO]

Oheň

„Jak jako ztratili?" zavrčela Rania na muže stojícího před ní. V místnosti bylo šero, které semtam proplétalo světlo svic postavených na zemi.
Ten před ní pokorně sklonil hlavu a zašeptal: „Prohledali jsme celé město a obrátili domy vzhůru nohama, ale nikde ani vlas." 
„Musí tam někde být." sledovala jej zlostně a poklepávala nehty po opěradlu sametové židle.
Nacházeli se v opuštěném letním sídle, které dříve patřilo jendomu ze vznešenějších démonů, teď už bylo ale pár desítek let prázdné. Bylo dost daleko od hlavního města,  schované za  horami a hustými nebezpečnými lesy.
Moc věcí tady nezbylo, ale Rania počítala, že když jde do války, musí ledaco obětovat.
Třeba neschopného stopaře před ní.
Nečekala na jeho další slova, zvedla ruku a ledabylým cuknutím zápěstí muži sťala hlavu.
Rudý blesk, který se vyšvihl z jejich prstů zmizel ještě dříve, než hlava dopadla na zem a odkutálela se ze světla.
Tupá rána bezhlavého těla následovala hned po ní.

Rania prudce vstala a otočila se na démona za sebou.
Měl podlitiny na jinak pohledné tváři a bělostné vlasy slepené černou břečkou.
Seděl na zemi s rukama i nohama v řetězech a jeho blyštivé oči odrážely plamínky svíček.
V ústech měl roubík a zpoza něho mu kapaly na špinavou košili sliny.
„Už ses uklidnil?" povytáhla jedno obočí a střetla se poheldem s Waruem, který ty děsivé oči upřel na ni.
Vycenil zuby přes roubík, ale nevydal ze sebe ani hlásku.
„Vím, že jsi lepší než všichni ti hlupáci, kteří nezvládnou splnit ani jednoduchý úkol, ale pochop, že ještě nenastal tvůj čas... Přece nechceš všechno pokazit, že ne?" podívala se na něj vyčítavě, skoro až něžně, přešla k němu a pohladila jej po splihlých vlasech mezi rohy ve tvaru blesků.
„Nemůžeme si dovolit další scénu, jakou jsi způsobil v centrále." přimhouřila oči.
Zrovna na čas se v místnosti rozzářil portál a z něj vyšli další dva démoni, kteří ochotně dělali to, oč je požádala.
Pustila Warua a otočila se na ně s úsměvem.
Oba jen letmo pohlédli na tělo z něhož se pomalu vytrácelo teplo života, o které přišel a zahleděli se na Raniu.
„Doufám, že vy pro mě máte lepší zprávy." překřížila si ruce na hrudi.
„Pozabíjeli jsme tolik proměněných démonů, kolik jen šlo... Zbytek zmizel kdesi v portálech, do kterých jsme se již nemohli dostat." pravil vyšší muž.
Rania se usmála.
„Dobře, to je dobře." zamumlala si spíše pro sebe a mávla na démony, aby zase zmizeli, dokud je nezavolá.
Zase byli s Waruem sami.
„Nedívej se na mě tak... Zkoušela jsem to s tebou po dobrém." pokárala jej a sehla se pro mapu, jež spočívala na zemi.
Sedla si na zem, přisunula si svíci blíže k papíru a roztáhla svitek, který musel mít svá dobrá léta dávno za sebou.
Prstem putovala po vyznačených pěšinách království, mumlala si něco k městům, na které narazila, prohlížela si obchodní stezky, které se za tu dobu vůbec nezměnily a mhouřila oči na malé tečky, které vyznačovaly panství vznešených démonů.
Waru mlčel, sledoval ji pohledem, při kterém by spousta démonů nevydržela ani minutu, ale Rania si jej vůbec nevšímala, věnovala se mapě.

Když svíce plápolaly z posledního a vosk usychal na zaprášených parketách místnosti, stejně jako černá krev sťatého démona už dávno svítalo.
Rania složila mapu, kterou již s jistotou znala nazpaměť a nechala přivolat démony do portálu, který v zápětí vytvořila.
V zeleném mihotavém světě se objevili dva muži, uklonili se a čekali na její slova.
„Přiveďte mi Iris." ušklíbla se.
Muži přikývli, zacouvali do zelené záře a po pár minutách před Raniu, která se již velebila na sametovém křesle, hodili na zem ženu, která spadla na kolena.
„Kde jsou?" zeptala se ženy na zemi, která k ní zvedla oříškové oči a s nimi i tvrdý pohled.
Když si vyměňovaly pohledy a v místnosti bylo až přespříliš ticha, Rania si přeložila nohu přes nohu a opřela se o ošuntělé opěradlo.
„Myslíš, že ti nerozvážu jazyk?" povytahla obočí.
„Nevím, kde jsou." zasyčela žena a sedla si na paty.
„Myslela jsem, že ti Sammael říká všechno..." povzdechla si Rania, vstala z křesla a ukázala na dva démony, aby Iris zvedli.
Když ji chytili za ruce a zvedli, znovu si s Raniou hleděly do očí.
Žena s sebou ani necukla a držela přes princeznou Eldolasu hrdý postoj.
Rudovláska jí prst zapíchla doprostřed čela a zavřela oči.
„Doteď jsme tvé nelegální práce přehlíželi..." mumlala zatímco se jí hrabala ve vzpomínkách.
„Ale kolik trpělivosti nás ještě budeš stát?" zeptala se řečnicky a oči pod víčky jí kmitaly ze strany na stranu.
Byla k Waruovi zády, přesto viděl její prst na ženině čele a mhouřil oči.
Sliny mu stále skapávaly z brady na podlahu jako hladovému psovi.
„Dost!" vyjekla žena a začala se démonům kroutit v sevření.
Zakřičela pronikavým tónem, vzepřela se mužům, využila jejich pevného stisku, odlepila nohy ze země a kopla Raniu plnou silou do břicha dřív, než se stihla vzpamatovat.
Rudovláska byla dobře mířeným kopancem odhozena dozadu a tvrdě přistála na Waruovi, který ji nebyl schopen uhnout.
Hekl, ale byl méně překvapený než ostatní démoni v místnosti.
Z černovlásčiných osvobozených rukou vytryskly ohnivé plameny a vrhla se na démony za sebou.
Zatímco se místností ozývalo prskání magie a dohořívající knoty svící zběsile plápolaly, Waru nečekal až se Rania uráčí popadnout dech.
Spoutanými zápěstími za zády si hravě poradil. Nebyly to prokleté řetězy, které by mu bránily v používání magie... Stačilo trochu větší síly a oka od řetězu se rozlétly okolo jako poztrácené oválné náušnice.
Popadl Raniu za krk, ale než jí do hrdla stačil zarazit dlouhé nepřirozené drápy, zabránila mu v tom vlastní dlaní.
Ve vzduchu ucítili krev, když se jeho pařáty zarazily do ruky jako by byla z másla.
Stačil Raniu předloktím zatlačit na krk a druhou rukou chytit její další dlaň, krerou se snažila přivolat magii.
Rudovláska s sebou šila jako ryba vylovená z vody a zuřivě dýchala skrze zatnuté zuby. Před očima jí vyskákaly hvězdičky, když jí začal docházet kyslík a čím víc se hýbala, tím více jeho pařáty zajížděly do šlach dlaně. Vím, že tě takhle nezabiju. Pomylsel si.

Jeden z můžu vykřikl, když ho mrštná žena kopla do holeně a než se stihl ten druhý vzpamatovat, vyskočila z okna.
Při běhu porazila dvě dohořívající svíce  a vysklila okenní tabuli, kterou nebyl samozřejmě čas otevřít. Vycházející slunce obarvilo padající střepy do duhových třpytivých kapek.
Vyšší démon se vzpamatoval jen co sklo dopadlo na zem a chtěl vyrazit za ní, když v tom se těsně před ním rozhořel oheň ze svíčky, jež zapálila starý mdlý koberec, který teď hrál ve všech barvách rudé a oranžové.
Ten moment zastavení mu vyšel draho, protože když koberec přeskočil, žena byla ta tam. Přesto vyskočil z okna, roztáhl křídla a rozhodl se ji najít.
Rania by mu dozajista utrhla hlavu stejně jako tomu chudákovi, jehož tělo zachvátil oheň.
Druhý muž, co se otřepal, koutkem oka zpozoroval rudý proud magie, který se povedl mimoděk Ranii vyšvihnout ze sevření Warua.
Ten ji v úleku pustil a to byl ten moment, kdy mu vrazila loktem do krku a úplně se vymanila z jeho sevření.
Rudá magie teď obklopila místnost a jakoby se proměnila v oheň, který zuřivě prskal u okna.
Z mrtvého těla se začal linout nechutný nasládlý pach, který s kouřem utíkal z okna.
Rania vycenila zuby na Warua, který se stěží mohl přes roubík nadechnout a vydával chrčivé zvuky.
Nestihl se zvednout, neboť ho obklopily rudé plameny Raniininy magie, která rubínovymi jazyky pohltily jeho tělo.
Ozval se strašný vřeskot, když začala pálit jeho kůži.
„Běž ji kurva najít." vyštěkla Rania na vylakaného démona vedle ní, jenž raději hned vyskočil z okna plného kouře než aby jí odporoval.

Waruovo tělo hořelo, byla to bolest, jakou neuměl slovy popsat, kolem viděl jen rudé plameny.
Zbytky řetězů se roztekly a vypálily do jeho bělostné kůže díry.

Ve skutečnosti nehořel, ale síla a podlost její magie tento pocit uměla dobře napodobit. Slabý démon by zemřel od bolesti, i když by se mu na hlavě neskřivil jediný vlásek.
  Myslel si, že omdlel, když vaření jeho těla za živa ustalo.
Ne... Neomdlel.
Seděl naproti hnědovlasé dívky, která na něj upírala modré vyděšené oči.