Waru - Démon dobra a zla [DOKONČENO]

Satan

Waru seděl na ošuntělé židli tentokrát již v magických řetězech, které mu znemožňovaly používat magii.
Rania nenechala nic náhodě, sama mu uvázala šátek kolem očí, aby se náhodou o nic nepokusil a s neznámými démony, které podle hlasu nerozpoznal, probírala, co bude dál.
On neměl zapotřebí mluvit, protože by pravděpodobně dostal roubík, jako poprvé.
Tiše seděl na židli a znuděně poslouchal debatu okolo něj.
Nesnášel být spoutaný, přímo to nenáviděl a krev v něm vřela vzteky. Nechtěl už nikdy ani pomyslet na to, jaké to bylo v kobce, v které strávil značnou část svého života.
Za to, že je teď venku a může dýchat čerstvý vzduch, sledovat barvy světa a užívat si svobody - za to dlužil Sammaelovi.
Pustil ho snad schválně? Věděl, že si Waru pamatuje všechny špatné i dobré činy, které pro něj kdy kdo udělal?
Spoléhal se, že na své straně bude mít démona, jenž umí pouhým pohledem zabít jakoukoli živou bytost?
Ten démon jej zachránil rovnou dvakrát. Vytáhl ho z cely, v které by dozajista strávil celý život a pak jej zachránil před smrtí v troskách centrály. Dlužil mu více, než si dokázal představit.
Ale když ho zachránil s domněnkou, že mu bude sloužit, proč jej vypustil do lidského světa? Měl dojem, že tam bude před Raniou v bezpečí?
Stejně se do Eldolasu zpátky dostal...
Má na své straně tu dívku, jež je krásnější, než všechny barvy světa, ale nepokusil se Warua vytrhnout Ranii z chamtivých rukou.
Zamračil se, až se mu látka na očích nakrčila.
Byl to snad plán nechat jej v srdci Raniiny iluze zmocnit se trůnu?
Jeden moc chytrý démon mu jednoho dne pravil. „Když chceš někoho zabít, musíš vždy začít u srdce."
A srdcem je právě samotný Waru.
Chce potopit Raniu tím, že v celém srdci plánu je někdo, jenž mu je dlužen.
Tentokráte se usmál.
To by bylo dosti mazané.

Jenže on stále nevěděl, kde je jeho místo. Prahnul po zábavě, po vzrušení z příslibu bojovat s démonem, který by se mu konečně mohl rovnat.
Jenže ten démon, ten mazaný démon... Ten svůj plán vymýšlel mnohem dříve, než to Raniu vůbec napadlo.
Nebyl plně rozhodnutý, nechtěl být na žádné straně, ale vzhledem k pochybnostem ohledně Ranii...

„Podle všeho by měli být už někde v okolí Dämonu." pronesl neznámý muž a prsty ťukal o stůl.

„Takže je nejlepší čas vyrazit, abychom je utli již v zárodku." řekl jiný.
„Ano, necháme je odvést špinavou práci a po ní je jednoduše všechny odstraníme." řekl usměvavě třetí muž, který seděl nejblíže ke svázanému Waruovi. Ten neměl chuť cokoliv namítnout, jen tiše seděl a uvažoval o tom, co by se všechno mohlo stát.

~~

Sammael kráčel k podivně děsivé stavbě a černý kouř se mu při tom obtáčel kolem nohou jako vtíravá kočka. Dva démoni po jeho boku se v tu chvíli vypařili.
Cítil podivné napětí a pocit si všechno rozmyslet a utéct jako zbabělec.
To ale nemohl dovolit. Na tuto příležitost čekal již od narození a rozhodně se teď nechtěl vzdát.
Nechtěl pochybovat o svých schopnostech a navíc měl vedle sebe dva poloviční anděly a jednu démonku, které až na tento přešlap docela věřil.
Zastavil se téměř pod levitujícím objektem a pronesl větu v neznámém démoním jazyce, která mu utkvěla v paměti už jako dítěti.
Slyšel ji jednou... Jednou, když sledoval z povzdálí otce, který se rozčilený vracel do tohoto hradu.
S někým v té době horlivě diskutoval a nevšiml si, že ho jeho syn sleduje.
Byl tehdy velmi mladý, byl tehdy neposkvrněn životem a vůbec si neuvědomoval, že by ho otec proměnil v prach, kdyby na něj přišel.
Mohl vděčit za své hloupé štěstí, když tato neznámá slova zaslechl.
Tehdy se z černého kouře okolo vytvořil most, stejně jako teď.
Černá magie se stáhla ze země a vytvořila široké schodiště, které vedlo až k samotné stavbě.
Nikdo se ho nezeptal, proč nepoužije svá křídla. Byl by jim odpověděl, že je kolem hradu tak silná bariéra, že by ji ani on sám neporušil.
Skupina směsky všech ras stoupala po studených temných schodech výš a výš.
Victorie nemívala strach z výšek, ale když se podívala pod sebe, točila se jí hlava. Jako by v žaludku měla obrovský kámen a každičký nerv v jejím těle byl napnut k prasknutí.
Samantha sáhla jemně Victorii na rameno a povzbudivě se na ni usmála.
Měla na jedné polovině tváře tmavě černé škrábance pokryté krvavými strupy. Přesto se usmívala a dodala Victorii trochu odvahy kráčet dál.
Schody vypadaly jako ze skla naplněného černým kouřem, který se pod jejich nohami vlnil a narážel do neexistujících stěn.
Sammael se postavil na poslední schod a čelem stanul naproti černému zuřivému víru obalující dolní polovinu stavby.
Vítr je šlehal do tváří a rozhazoval vlasy na všechny strany. Něco tak naštvaného a zlověstného Victorie dlouho neviděla. Pamatovala si zuřivé portály v centrálách a děsivého hada z podsvětí. Mělo to stejnou auru...
Sammael se otočil za svými společníky a ušklíbl se.
„Snad nemáte strach." zazubil se a nakednou vkročil do černého víru.
Armaros se nadechl studeného vzduchu, otočil se na Samanthu s Včernéhí a kývl na Zlatana.
Za chvíli oba zmizeli ve chřtánu černého hurikánu a hned za nimi dvě ženy, které nechtěly zůstat pozadu.