Waru - Démon dobra a zla [DOKONČENO]

Démoni se rodí bez duše

Nikdy to v životě neměl lehké, jak by mnoho démonů předpokládalo.
Narodil se jako věc, jako loutka, která měla za úkol přebrat trůn.
Tohle břímě nemělo vůbec dopadnout na něj. Do teď si vybavoval ty osudné momenty, kdy před ním muž, jež ho stvořil, bez špetky soucitu zavraždil jeho starší bratry. Buď byli málo krvelační, bezcitní nebo se mu prostě jen zprotivili.
Stačil krok vedle, jedno špatné rozhodnutí a nezbylo by po něm zhola nic. Stejně jako po jeho bratrech, za které nikdo nesmutnil, nikdo si na ně ani nevzpomněl.
Tak ukrutná byla magie jeho otce.
Neměl matku, své místo si už od prvního momentu života musel vydobít. Zemřela při porodu, kdy jí roztrhal vlastními drápy, aby se dostal na svobodu. To na otce zapůsobilo.
Nikdy necítil soucit. Nikdy se mu nestýskalo po bratrech, protože jak mu jednoho dne řekl sám otec ve chvíli, kdy mu přikázal poprvé zabít.
Démoni se rodí bez duše. Byli stvořeni k udržování rovnováhy a ti nejsilnější jsou zde proto, aby vládli.
Pamatuje se, jak mladého démona bez váhání popravil. Stejně jako potom množství jiných.
Nakonec zbyl jen on a sestra Rania. Její dvojče kdysi svrhl ze skály, pamatuje se, jak se její rudé vlasy zachytily o strmou skalní římsu a pamatuje si, kdy on i její dvojče sledovali, jak černá krev obarvuje světlý kámen.
Máš přece křídla, tak leť.
Svět démonů neznal slitování, silnější přežijí. To bylo jediné pravidlo, které si uchovával v srdci. Chtěl být tím nejsilnějším.
Věděl, že jeho otec má pár levobočků, bezvýznamných bastardů, kteří pro něj nebyli soupeři. Jeden mu ovšem uvázl hluboko v žaludku. Nenáviděl ho. Byl to kříženec, nechutná hříčka přírody, která vůbec neměla existovat.
Už od dětství měl vrozený odpor k andělům. Pořádal hony, zabíjel je ze všeho nejraději, miloval je mučit a sledovat jejich poslední chvíle ubohého života. Z jejich rozbitých klenotů si zhotovil zlaté drápy, aby je mohl krutě popravovat se zbytky jejich druhů.
Na ty časy rád vzpomínal.
Jakožto princ viděl autoritu jen ve svém otci a to kvůli jeho nezpochybnitelné síle. Ti okřídlení holubi si jen hráli na něco víc.
Přitom krváceli stejně a umírali stejně...
Svýma holýma rukama zavraždil jejich krále a královnu. Stále mu to nestačilo, stále to nebylo dost, aby ho otec přijal.
Otec si ho místo toho přestal všímat. Odmítal se s ním setkat, ignoroval jeho snahu o přízeň.
Ze zlosti vypustil démona, jehož otec držel pevně pod zámkem.
Ani po tom se nedočkal žádné reakce.
Ať dělal sebevětší zlo, otce od té doby již neviděl. Možná ho zavrhl.

Ten démon, jež dokázal zabíjet pohledem aspoň udělal něco k dobru a zabil toho zmetka, co mu jen ztrpčoval život.
To ale netušil, že se mu po nějaké době zase postaví do cesty.

Jeho největším úspěchem, krom ovládnutí své magie ve všech směrech, bylo to, že se naučil ovládat démony okolo. Tedy skoro.
Byl Satanovým synem, od něj se takové věci očekávaly. Nikdo se neopovažoval cokoliv namítnout, jeho hrůzné činy mu procházely bez mrknutí oka.
Měl, co chtěl, a co neměl, to získal.
Problém byl, že měl jen pár podařených pokusů a neúmyslně otrávil portál, při jednom z větších experimentů.
Zaklel všechny démony v něm, ale ti ho jako většina neposlouchala. Vymknuli se kontrole a zamořil jimi celou zemi. Z nepochopitelného důvodu se šířili i u dobrých démonů.
Ale ani to jeho otce nepřinutilo vyjít na povrch.
A tak plný zášti a zlosti vyhlásil otci válku.
Bylo to ukvapené, i přesto, že žil stovky let, byl jako démon stále mladý a nezkušený, no a taky si to uvědomoval, jenže zlost v něm kypěla spolu s touhou po moci. Už neměl chuť čekat.

Podařilo se mu získat polovičního anděla, ufňukanou holku, která byla tak nechutně slabá, že jen tak tak odolával, aby ji nezabil. Slabá stejně jako všichni lidé, pohrdal všemi.
Věděl, že má v sobě krev samotné královny. Ženy, jež kdysi dávno sám zabil. Žena, co lehávala s lidským odpadem, stejně jako jeho otec se spodinou, která si hrdě říkala Andělé.
Tahle kříženecká špína by ale mohla být dobrou pomocnicí při svržení otce.
Otec, který v jeho očích přišel o všechen respekt. Byl stejný jako oni.
Měl za to, že ta dívka byla posledním andělem, sice polovičním, ale stále jí kolovala tělem jejich moc.
A pak ho jednoho dne přemístila do jejich země, Aldolasu, který jeho druhové zničili a města proměnili v prach. A přesto, přesto se objevilo pár přeživších, jež ji bez mrknutí oka vzali pod svá křídla.
Do Aldolasu se jako démon nemohl nikdy dostat sám, stejně jako z něj.
Kdysi k tomu využíval zajatce, ale teď se zde ocitl a neměl nikoho, kdo by ho vzal zase domů. Jeho plánem bylo vzít si, co bylo jeho, zmocnit se zase toho míšence, jenže ten neměl ani potuchy o tom, jak vlastní sílu využívat.
Další možností bylo zajmout jednoho z nich, využít ho jako rukojmí.
Jenže na to byli ti okřídlení bastardi moc hrdí.
A tak využil jejich klenotů, které bez magie nemohl zničit.
To byla ale obrovská chyba. Nečekal, že ho otráví. Nečekal, že bude umírat na podlaze ve sklepení jako obyčejná krysa.
Ty hlasy, hlasy, jež se mu ozývaly v hlavě byly jejich. Křičeli na něj jazykem, jež neznal, mumlali kletby. Chtěli, aby trpěl, doháněli ho k šílenství. Zabránili mu zvracet, když se pokoušel šperků ve svém žaludku zbavit.
To nebylo ale to nejhorší.
Jeden z andělů se teď pokoušel převzít jeho tělo. Udělat z něj schránku, do které by se mohl obnovit. Nevěděl, že něco takového andělé zmůžou.
Něco takového nemohl dovolit. Zápasil s ním, ale anděl, jehož jméno ani neznal, získával každým okamžikem nadvládu.
Poznal to, když jeho tělo vybuchlo  pronikavou září, která ho škvařila zevnitř. Do žil se mu vléval jed, každá jeho buňka trpěla a ječela spolu s ním. Ta bolest byla tak ukrutná, tak strašlivá, že v kuse jen omdléval a nabýval vědomí, aby se tento kolotoč znovu zopakoval.
Jeho temné srdce plné zla nemohlo přijmout to hřejivé dobro, jež ho vařilo za živa.
Cítil krev, která mu pod kůží vřela.
Takovou proměnu nemohl přežít, jeho tělo nedokázalo přijmout tolik dobré karmy, nebylo schopné již odolávat. Nebyl dost silný a dobře si to uvědomoval.
'Bez magie jsi nic.'
Slyšel otcova slova, která až teď začal plně chápat. Měl pravdu.
Jak si mohl myslet, že ho dokáže překonat, když proti němu zvítězila taková špína.
Ještě ne. Ještě nechci zemřít.
Škemral anděla, jež se zmocňoval jeho těla. Prosil ho, plakal, vřískal, vyhrožoval mu.
A anděl mu konečně odpověděl.

Měl bych? Měl bych tě nechat žít? Proč jsi ty nenechal mě? Pomstím se ti. Pomstím se ti za všechny bratry, jež si bezdůvodně zabil, démone. Mstím se ti za své sestry, za svou matku i matky a otce jiných. Je to jen maličkost, jež můžu udělat, tahle bolest... není nic proti utrpení, jež zažívali mí druhové.
Byl jsi stvořen, abys dělal pořádky mezi lidmi, ne mezi tvými druhy s jinými křídly.
Myslíš, že bys mohl být Satanovým nástupcem? Myslíš, že by někdy něco takového udělal? Vůdci jsou zde od toho, aby udržovali pořádek!
Myslíš, že by tvůj otec něco takového dovolil?
Ne, nedovolil. Proč myslíš, že jsi ho tak dlouhou dobu neviděl.
Zemři ubohý démone. Zemři ty zrůdo, nezasloužíš si ani ten vzduch, co vdechuješ do svých plic.

Sammael si najednou vzpomněl. Vzpomněl si v okamžiku, kdy se jed dostal k srdci a zastavil ho. Přestalo bít jako když sfouknete svíčku.
Tak snadno se z démona vytratil život.
Otec mu lhal.

Měl duši.