Waru - Démon dobra a zla [DOKONČENO]

Seznámení

Zjistila jsem, že spánek s párem nehybných křídel není zrovna tak příjemný jak by si kde kdo myslel.
Musela jsem spát na břiše a i přes to, že postel byla příjemně měkká, vzbudila jsem se celá rozlámaná.
Nejvíce to odnesly právě záda, co nesly tíhu navíc.
Včera jsem koupel vyřešila jednoduše, halenku jsem byla nucená roztrhat a dávala jsem si velký pozor na to, abych křídla nenamočila.
Což bylo frustrující, neboť jsem se do vany chtěla okamžitě ponořit.

Včera jsem také našla čisté oblečení, které se skládalo z volné, hrubé košile a úplejších kalhot.
Nezbývalo mi nic jiného, než se do košile nacpat jako do šatů a rukávy nechat volně plandat v podpaží.
Věděla jsem, jak vtipně musím vypadat, ale i přes pár pokusů jsem s křídly ani nepohla. Nezbývalo mi nic, než zahodit veškerou hrdost a vydat se z pokoje ven. Bylo tady ticho, přizpůsobila jsem se a dveře tak neslyšně jak to jen šlo zavřela.
Rozhlédla jsem se po chodbě a když jsem nikoho nezpozorovala, rozešla jsem se směrem k místnosti, do které mě před tím teleportovali.
Moje špinavé tenisky, které mi zůstaly, jemně klapaly o lesknoucí se kamennou podlahu.
Konečně jsem došla ke dveřím, nadechla jsem se a zatáhla za kliku.
Všechny pohledy se upřely na mě.
Byl tak Malakh s Esther, ale taky dalších několik ... Ohromně nádherných andělů. Teda až na jednoho. Ne tak bych to neřekla, byl také krásný, až na půlku své tváře, kterou hyzdila obrovská jizva, jež vypadala jako po popálení. Oko měl díky ní přivřené a pravý ret pokleslý.
Došlo mi, že na něj zírám. Polkla jsem a zahleděla se jinam.
„Vyspala ses do růžova?" zeptal se pobaveně Malakh. Byla jsem vděčná, že přerušil napjaté ticho, které jsem já sama nevěděla přerušit.
„Proč za sebou pořád taháš ta křídla?" odfrkla si Esther. Věnovala jsem jí naštvaný pohled.
„Protože je neumím odvolat, tak proto." přimhouřila jsem oči a pak se zahleděla na ostatní. Pár z nich se pobaveně usmálo. Zastyděla jsem se. Měla jsem chuť před jejich pohledy utéct zpátky do chodby.
„Ukaž, prohlédnu si je." promluvila žena s blonďatými vlasy zapletenými do dvou copů. Až teď, když se rozešla ke mně mi došlo, jak jsou všichni vysocí. Jak to, že jsem si toho nevšimla hned?! Byli vyšší než průměrní lidé i démoni. Sammael byl od nich zhruba o hlavu menší. Ale ten si to kompenzoval dlouhými rohy.

„To počká, máme důležitější věci na práci." pronesl muž jehož oči byly o něco tmavší než ostatních a jeho postava vzbuzovala strach.
Zavřela jsem za sebou dveře a ochotně si sedla na židli, kterou mi přinesl Malakh.
Všech 8 andělů si přisedlo také.
„Takže shrňme si to..." začala mluvit žena s hlasem mnohem tvrdším než Esther.
„Otevřela jsi portál do Aldolasu a vtáhla sebou i toho démona.." podívala se na mě zkoumavě světle blankytnýma očima.
„Kde že to přesně jsem?" zeptala jsem se místo toho. Potřebovala jsem se ujistit ve svých odhadech.
Malakh se ušklíbl.
„V zemi Andělů, nedošlo ti to?" zakroutil hlavou.
„Měla jsem za to, že démoni všechny Anděly vyvraždili." špitla jsem.
„Skoro všechny." opravil mě muž se zjizvenou tváří, který doteď mlčel.
„Moc nás nezbylo. Určitě ne dost na to, abychom se znovu pokusili ovládnout Eldolas. Zvláště, když jsme přišli o krále i královnu." řekla žena, co mi chtěla opravit křídla, která teď šustila o opěrku židle, jak jsem sebou nervózně šila.
„Já- já neotevřela jsem ten portál schválně. Vůbec jsem nevěděla, co dělám." obhajovala jsem se.
„To je sice moc pěkné, ale proč jsi sem dotáhla toho démona." utrhla se na mě Esther.
„Vlítl za mnou dřív, než se portál stačil zavřít.." odfrkla jsem si. Taky bych byla mnohem raději, kdyby zůstal na druhé straně.
„A zachránil ti vlastně život." pronesl muž se skoro až bílýma očima, jak nepatrně byly modré.
„Jak- jak to víte?" vytřeštila jsem oči.
Nikdo neodpověděl.
Po chvíli nepříjemného ticha jsem se odhodlala a pověděla jim celý příběh o tom, jak jsem se se Sammaelem seznámila.

„TYS K NÁM DOTÁHLA SAMOTNÉHO-" Malakh chytil Esther za rameno dřív než na mě stihla skočit přes celý stůl. Všechny pohledy zde sedících andělů zvážněly.
„Kde teď je?" špitla jsem přes knedlík v krku, který se mi zatím vytvořil. Sotva jsem držela slzy. Waru... Bolestně mi ho to připomnělo. Kde teď je a co dělá? Hledá mě?
„Utíká před našimi druhy, jež ho pronásledují." oznámil svalnatý muž.
Žena s hrubým nepřívětivým hlasem stáhla rty do úzké linky.
„Pár jich zranil a 4 zabil." špitla.
Promnula jsem si tvář, abych aspoň na moment měla pocit, že na mě všichni neupírají své pohledy.
Jakoby se místnost celá se mnou zatočila.
„Je nebezpečný." hlesla jsem.
„No nepovídej." vyštěkla Rania.
„Nezastávám se ho, klidně ho zabijte!" vyjekla jsem, prudce odsunula židli a vstala. Svět se zatočil znovu a málem jsem neudržela rovnováhu.
„Já- já" slzy se mi rozlily po tvářích.
Cítím se tak bezmocně.
„Mrzí mě to." tváře jsem si zase schovala do dlaní a snažila se nadechnout.
„Je to vlastně i naše vina, že jsme se rozhodli tě zachránit... Ovšem nemyslím si, že to byla chyba.
Jenže jsme nepočítali, že k nám vezmeš na návštěvu syna jednoho z nejmocnějších démonů, který svůj život zasvětil našemu vymítání dřív, než ses vůbec narodila." pronesl Malakh. Jemně jsem přikývla a ruce si dala k bokům. Připadala jsem si jako malé děcko a raději si znovu sedla.
„Připadám si jako v nějakém blbém románu. Můj.. Můj život byl celkem normální, než- jsem se pokusila zachránit démona v lidském světě." ušklíbla jsem se. Srdce se mi ale rozbušilo. Vzpomněla jsem si na první momenty, kdy se Waru poprvé objevil na parapetu nemocničního okna.
„A s ním máš mimo jiné daleko horší smlouvu." odfrkla si Esther.
Mimoděk jsem se podívala na své zápěstí jež zdobily černé proužky propletené mezi sebou.
„Děvče nešťastné..." zakroutila hlavou žena po mé pravici, co do teď mlčela. Všimla jsem si, že její oči nebyly v odstínech modré, jako to bylo u ostatních. Měla je světle zelené. Vlasy ovšem měla bílé jako čerstvě napadaný sníh.
„Na tom druhém démonovi mi záleží." přinutila jsem se říct vážně.
„Je to dobrý démon, z kterého bůh ví jak udělali temného. Je laskavý a chránil mne, dokud jsme nebyli vlákáni do pasti." potáhla jsem a pláč se spustil na novo.
„Já-já.." utírala jsem si slzy a mluvila mezi vzlyky.
„Velmi mi na něm záleží." špitla jsem dřív, než jsem ze sebe stihla vypravit větu, kterou jsem jim neměla v plánu říct.
„I přesto, že tě zabije?" odfrkl si Malakh. Přikývla jsem. Cítila jsem to prázdné místo v srdci.
Vzchop se.. ! Křičela jsem na sebe v duchu.

Najednou jsem uslyšela kroky.
Ostatní se otočili ke dveřím přímo naproti mne a ty se v zápětí prudce otevřely. Do místnosti vtrhla osoba s liščí maskou. Její oblečení bylo špinavé, na místech potrhané a zabarvené povědomě známou zlatou barvou.
„Theo!" vykřikla žena s copy a už se chystala postavit, ale muž u dveří ji gestem ruky zarazil.
„Dostali jsme se do hor. Vypadá to, že jsme ho uštvali a snaží se skrýt, ale i přes četná zranění je stále nebezpečný a útočí." pronesl hlášení muž za maskou a z černé peleríny, jež měl na sobě vytáhl ruce.
Oči se mi do široka rozevřely, div jsem nepřevrhla celý stůl, když jsem už po druhé zprudka odsunula židli a rozběhla se k němu. V pravé ruce držel zlatě lesknoucí se přívěšek v jehož středu se vyjímal nádherný rubín.