Waru - Démon dobra a zla [DOKONČENO]

Začátek

Nebavilo ho to tady. Každá jedna buňka v jeho těle se nudila. Připadalo mu, že zpestření, kdy zabil všechny vážené pány a dámy, jež se dostavili na oslavu, proběhlo již hodně dávno.
Teď mu nezbývalo nic jiného, než lelkovat v paláci. Ležel na střeše, na zlatých taškách a sledoval nebe.
Jediná věc, na kterou myslel stále dokola byla ta dívka. Neznal ji, přesto ji nenáviděl za to, že mu krade sny.
Nenáviděl ji, protože věděl, že ona ho zná a on ji nikoliv.
Ukrývá snad svět něco před ním?
Štvalo ho, že ať ji ve svých snech zabil jakkoliv, objevila se znovu a znovu na něj volala jménem. Připadal si, že začíná šílet. Je vůbec opravdová?
Rty se mu zkřivily pod návalem odporu, který k ní cítil. 
Chtěl, aby zemřela, protože se stala červem v jeho hlavě, který mu nedá ani chvíli pokoje a stále se vrtá hlouběji a hlouběji.
Další věc, co ho znepokojovala byla to, že si nepamatoval co dělal před tím, než se objevil tady v paláci. Pamatoval si Sammaela, démona, jež ho vypustil na svobodu. Pamatoval si putování po lidském světě i démona dobré karmy, jež se mu připletl do cesty. Tam jeho paměť končila. Zbytek, jako by měl skrytý pod hustou mlhou, kterou neuměl rozehnat.
A pak se objevil tady.

„Waru~" ozval se najednou něčí hlas, který ho vyrušil z přemýšlení.
„Waru, pojď, vyrážíme."
Zvedl se z teplé střechy a zahleděl se dolů na Raniu. Její rudé vlasy byly spletené do mohutného copu a místo šatů na sobě měla přilnavý oblek z hnědé kůže.
Úplně zapomněl.
Chystali se do hlavního města.
„Těšíš se?" zeptala se, když se protáhl a seskočil ze střechy dolů. Černá karma mu vířila kolem těla.
Neodpověděl. Nevěděl na co by se měl těšit. Rania ho obeznámila s tím, co ho bude čekat.
Čekal je stvrzovací rituál.
„Bude z tebe princ, není to úžasné?" věnovala mu úsměv a stiskla mu rameno, když se postavila před něj.
„Jen mne využíváš, aby na trůn nedosedl tvůj bratr." poznamenal a schválně se díval jinam. Věděl, že si Rania myslí, že je jen figurka na šachovnici. Věděl, že ho ale velmi potřebuje, protože není tak silná, jako její bratr. Což znamenalo, že se mu postaví on.
A to ho svým způsobem vzrušovalo. Chtěl ho porazit jen pro svoji samolibost. Byl stvořen proto aby sloužil. Cítil tu hluboko v duši, ale jasně nevěděl komu.
Zkušenosti, co mu chyběly z boje dohnal výborným ovládáním magie a rychlými reakcemi.
V boji na blízko ho cvičila samotná Rania. Ten sňatek navrhla v momentě, kdy ji před pár dny srazil na zem. V momentě, kdy chybělo opravdu málo a zabil by ji.
„Jsi připravený." její oči se rozzářily nadšením, kdy křečovitě držela jeho ruku, kdy jeho pařáty již dávno pronikly do jejich útrob.
Usmíval se jako idiot během celého boje. Už si s ním nepohrávala ona nýbrž on. Jeho úsměv mu z tváře ovšem zmizel, když si uvědomil, že teď ji zabít nemůže. Cuknul rukou k sobě a černé pařáty potřísněné krví se zatřpytily pod svitem měsíce, když je se čvachtavým zvukem vytáhl z jejich vnitřností. Rania upadla a k ráně si přitiskla ruku, z které začala vycházet magie.
V tu noc ji tam nechal takhle ležet.
Svým způsobem mu bylo jedno, co se s ní stane, ale druhý den stála zase na nohou, jako by se nic nestalo. Přesto viděl, jak při chůzi další dny zatínala zuby. Těšilo ho to. 

Stisk na jeho rameni najednou zesílila a Waruovi došlo, že se zase usmívá. Zvážněl a zahleděl se na ni.
„Ale s tím tě čeká i moc... Ukaž že jsi chytrý démon a neodporuj." věnovala mu sladký usměv a ruka, co byla na jeho rameni ho pohladila po tváři.
Neucuknul.
„Za odměnu se ti teď pokusíme spravit křídla." dodala a dřív než Waru překvapeně zamrkal vytvořila portál, do kterého ho stáhla.

Z ničeho nic stál někde na mramorové chodbě, která byla zhola prázdná a vedla oběma směry dál. Rania neváhala a rozešla se doprava.
„Jsme v centrále?" zeptal se. Na to se Rania jen lehce zachichotala.
Měl chuť jí urvat hlavu.
Uvědomoval si, že měla být poničená, ale nevěděl proč. Malé střípky vzpomínek mu vypluly na povrch až tehdy, kdy spatřil samotný portál.
Byl tady, byl tady aby zničil centrálu. Nebyl tady sám, ale se spoustou prokletých démonů. A možná ještě s někým, to si ale vybavit jasně nemohl.
„Pamatuješ si to tady, že je to tak?" zavrněla Rania, jež obcházela portál, ve kterém se klidně jako voda přelévala plazma. Smaragdové stěny byly ledové a prázdné, nikde na zemi neležely šperky ani drahé šaty, jak si pamatoval. Všechno vypadalo chladně.
„Před nějakou dobou si tady byl, abys zachránil Eldolas." pronesla.
Ano ano, vybavoval si to. Měl za úkol zničit oba portály, aby zastavil katastrofu. Vybavoval si prokleté démony, s nimiž bojoval, a kteří ho zranili, proto teď nemůže používat křídla.
„Vlastně už od začátku si chtěl zabít mého bratra. Je to i tvoje vlastní přání, ne jen mé.." mluvila Rania.
„Zabít tvého bratra..?" konečně promluvil.
„Je více než jasné, že za tohle mohl on. Nevím jak se mu to podařilo ututlat, ale pěkně si po něm zametl." zasmála se a přešla zase k němu.
„Tak, prohlídka je u konce, jdeme se podívat na to tvoje zranění." řekla a vedla ho zpět nahoru. Jako poslušný pes ji následoval.

~~~

„Sundej si košili." broukla Rania sedící na kamenném parapetu sdruženého okna. Spolu s ní v místnosti stála jiná démonka s rohy zahnutými jako drobné bumerangy, bledými tvářemi a nic neříkajícím výrazem. Měla prázdné oči.
Waru věnoval ještě jeden pohled Ranii, než si začal rozepínat košili, která následně zašustila a spadla na zem. Nenamáhal se ji někde pověsit.
Sám si na sobě všiml, že jeho tělo zesílilo. Už nebyl vyhublým klukem, jež se potuloval po Eldolasu. Konečně byl hoden své magie, už nehrozilo, že by si ublížil jako naposled. Tedy snad nehrozilo...
Se vzpomínkou na mysli se zadíval na dlouhé drápy a zčernalé paže, jež byly upomínkou na slabého chlapce, kterým býval. A už nikdy nebude.
„Lehni si." pokynula hlavou Rania směrem k rovnému lůžku, které mu bylo podivně známé.
Hlavou mu projela nepříjemná tepává bolest, která strhla veškerou jeho pozornost. Syknul a chytil se za spánek, to už ale Rania seskočila z parapetu a v momentě byla u něj.
„Copak?" sáhla mu na ruku na jeho spánku a prohlížela si jej.
Bolest zmizela stejně tak nečekaně, jako se objevila a dovolila mu znova otevřít oči, které se upřely na Raniu.
  V tom momentě už setřásl její ruku a vydal se k lůžku, na které si lehl a vystavil na obdiv svá zjizvená záda.
Mezi lopatkami, tam kde měl tetování složené ze světlých ornamentů, mu kůži i s ním protínala ohyzdná černá jizva, která končila až v polovině zad.
Co to bylo...

Démonka se světlou pletí a skoro černýma očima na nic nečekala a přešla k Waruovi. Ten sebou nepatrně cuknul, když se dotkla ledovými prsty jeho kůže.
„Budu ještě někdy létat?" zamručel do kožené opěrky.
Odpovědí mu byla ostrá bolest, jako by mu někdo probodl místo mezi lopatkami nožem. Z hrdla se mu vydralo bolestné zavytí, na čež zareagovala jeho magie a zaútočila na démonku v sebeobraně.
K ní ale již nestihla dorazit neboť ji Rania mávnutím ruky zastavila bariérou.
„Co to sakra bylo?!" vyštěkl Waru a obrátil se na obě dvě ženy. V zádech mu stále cukalo bolestí. Jeho oči jiskřily zlostí.
Démonka měla bojový postoj, z kterého se znovu narovnala, když zhodnotila, že jí žádné nebezpečí nehrozí.
„Byl si zasáhnutý silnou kletbou. V místě jizvy se drží jed, který ti brání používat křídla." konečně démonka promluvila a pohled upírala jinam než na děsivou tvář Warua. Možná se bála jeho očí, i když na nich měl stále ochranu v podobě čoček, na které si již skoro zvykl.
Už už se chtěl na něco dalšího zeptat, ale démonka pokračovala.
„Máš štěstí, že se jizva rychle zahojila a nedovolila jedu, aby se dostal k srdci. Zkoušela jsem použít léčivou magii, ale odezvu si sám pocítil. Bude to velmi vysilující a bolestivý proces." vysvětlila žena a podívala se na Raniu, která již stáhla ochranný štít a upírala temné rudé oči na Warua.
„Stále jsem nedostal odpověď." podotkl a ignoroval Raniin pohled.
„To nemohu říci, tak či onak, ta jizva tě oslabuje a jed musí pryč." odpověděla žena.
Waru si nedokázal představit, jak bolestný by tento zákrok mohl být.
Stejně jako si nedokázal představit, že již nikdy neuvidí svá nádherná křídla.
„Dobře, stejně nemám na výběr." poznamenal a zase si lehl odevzdaně na lůžko.

Kdyby Rania již předem svědomitě nepostavila bariéru kolem celého pokoje, jeho srdcervoucí křik by se klidně mohl donést až k uším samotné Victorie.
A to byl teprve začátek.