Waru - Démon dobra a zla [DOKONČENO]

Úprk

Rania neztrácela čas.
Když se nahnula z vyskleného okna a uviděla tu pohromu i běžící démony na druhé straně města, věděla, že nemůže riskovat.
Ne teď, když plán ještě není kompletní.
Luskla prsty a v místnosti se objevily dvě démoní služky, které čekaly na její další pokyny. Obě měly černé halenky a přiléhavé kalhoty stejné barvy.
„Vemte ho s námi." zamumlala a prošla kolem těla Warua, ležícího na studené podlaze v bezvědomí a zamračila se.
Nejraději by ho zbičovala a do ran mu nasypala sůl.
To ale mohlo počkat, teď nemohla pochybit, neboť by se i zbytek plánu zhroutil jako hrad z karet. Už je přece tak blízko.
Nečekala, že by její najmutí démoni Victorii polapili, ale alespoň jim dají náskok. Tušila, že Sammael silami plýtvat nebude, což se jí jen potvrdilo, když spatřila ty tucty démonů v ulicích.
To ona ale střet zde neplánovala, navíc ještě neměla vyřešenou tu záležitost s otcem...

Nechala služky zvednout ze země povolného démona a vyčarovala portál uprostřed místnosti, s již zhasnutými svícemi, od kterých se linuly jen drobné provázky kouře.
Štosy papíru byly tatam.
To že Sammaela vydráždila s polapením jeho syna byl samozřejmě účel, ale tak rychlou reakci nečekala.
 
Ženy bez problémů vzaly Warua za paže a vyšly za Raniou do portálu.
Poslední, co opustilo místnost byly jeho nohy táhnoucí se po podlaze.
V centrále zůstalo naprosté opuštěné ticho, kdy jen skrz vysklená okna proudil studený vzduch.

Na druhé straně města, kde Armaros rozehnal démony, již jeho světlo neplanulo.
Pronikavou zlatou záři vystřídala černota ženoucí se ulicemi k centrále.
Byl to blaf, s kterým přišel Sammael jen před chvílí. Netušil, jak se mu podařilo vstát vůbec z postele, ale když Armaros rozzářil chodníky jako stovky luceren, čekal na střeše poblíž a seznámil ho s narychlo vymyšleným plánem.
Vypadal jako živoucí mrtvola. Vlasy měl slepené potem a jeho kůže byla tak bílá a tenká jako papír, že mu na krku i zápěstích vyskákaly černé žíly. To ani nemluvil o tmavých kruzích pod očima, které ladily s jeho vlasmi a očima.
Armaros byl rád, že se Victorie tomuto osudu vyhnula.
  Teď ale neměl času na rozmýšlení.
Běžel ulicemi s lukem stále v rukou a snažil se ho najít.
Proběhl kolem stáje a zastavil se, jen aby se pár kroků vrátil a dovnitř nahlédl.
Pohled mu oplatil obrovský kůň s černýma chytrýma očima. Odfrkl si až se mu z nozder vylynul kouř.
Ten by se mohl hodit - Napadlo Armarose.

Victorie zapomněla na všechnu bolest, co jí způsobily přelámaná žebra, když se jí do žil vlil adrenalin.
Obě se se Samanthou krčily za bednami a poslouchaly kroky blížící se dolů k úzké uličce.
„Vylezte." ozval se mužský drsný hlas, který Victorii postavil všechny chloupky na krku.
Chtěla se ještě více skrčit za bednou, ale místo toho ji Samantha popadla za ruku a táhla ji směrem k neznámému na druhé straně. Už už se ji chtěla zeptat, jestli se zbláznila, ale ona ji předběhla.
„Zlatane!" zavolala na mužský hlas a stihla se na Victorii otočit ještě dřív, než vlezla do úzké chodbičky.
„Nemusíš se bát, on nás odsud dostane."  utěšila ji, nebo si to aspoň myslela a už se soukala chodbou za mužem.
Victorie nemohla pochopit optimistický úsměv, který ji Samantha věnovala, ale nezbývalo jí nic jiného, než ženu slepě následovat.
Do těchto úzkých chodeb se už nechci nikdy vrátit. Zamračila se Victorie, když už se sunula i druhou a poslední a přes Samanthu zahlédla vysokou postavu stojící u východu.
„Máš koně?" ptala se jej Samantha.
Muž pouze zabručel, nečekal než obě vylezou a už si to rázoval po schodech nahoru.
Victorie se vysoukala ze stěsněného prostoru a konečně se pořadně nadechla, i když jen zatuchlého plesnivého vzduchu.
Po dalších schodech byla konečně zase pod noční oblohou.
Ve městě byl ale povyk a ve všech oknech se svítilo.
Co se stalo?
Neměla času se zeptat, protože když se konečně pořádně podívala na muže, málem zalezla zpátky pod zem.
Taky nevypadal nikterak nadšeně, když se jejich pohledy střetnuly.
Byla to jen chvilka, protože muž,  obrovský jako hora s párem horních končetin navíc neztrácel čas pozdravy a
zmizel za rohem, odkud vyvedl dva tmavě zbarvené koně.
Nebo alespoň Victorie doufala, že to koně jsou, i když byli o dost větší než ti, které již znala z lidského světa.