Waru - Démon dobra a zla [DOKONČENO]

Snové cestování

„Kdo jsi?" promluvil démon sedící v temnotě naproti mne. Jeho hlas byl ledový, bez špetky citu a prolomil to ticho kolem nás.
Byl překrásný, rohy se mu matně leskly a oči tak děsivé, přesto krásné mi věnovaly celou svou pozornost.
„Kdo jsem?" podivila jsem se. Touto otázkou mě více než zaskočil.
Démon zavrčel a odhalil ostré zuby.
Byl tak děsivě překrásný.
„Proč když sním, vidím tebe? Proč? Co jsi zač? Proč pokaždé, když se proberu mám pocit, jakoby mne někdo škrtil?" dal hlavu na stranu a jeho ostré drápy přejely po podlaze, která v té tmě nebyla vidět. Skřípavý zvuk mi způsobil husinu.
Mluvil tvrdě, jakoby viděl cizince.
Srdce se mi poplašně rozbušilo.
„Waru?" hlesla jsem tázavě.
„Juno?" zkusila jsem znovu, když neodpověděl.
Všimla jsem si jeho naježených vlasů dřív, než se pohl. Ale i tak bylo pozdě.
V zápětí se objevil u mne, tvrdě mě chytil za ramena a povalil na zem. Praštila jsem se do hlavy a na chvíli se mi zatmělo před očima
Dívali jsme se navzájem do očí.
„Waru." špitla jsem a chtěla k němu natáhnout ruku. Plnou silou mi drtil ramena. Jeho špičáky byly nebezpečně blízko.
Měla bych se bát?
„Zabiju tě. Zabiju tě, aby tyto sny jednou pro vždy přestaly, přísahám." zavrčel mi do tváře.
~

Prudce jsem se vymrštila do sedu. Srdce mi divoce tlouklo, ve strachu jsem si k němu přiložila dlaně, protože jsem měla strach, že mi vyskočí přímo z hrudi.
Před očima jsem měla stále jeho rozzuřený pohled, jeho ostré zuby a vražedné oči.
To nebyl můj Waru.
Podvědomě jsem si sáhla na levou ruku, která mne spojovala s ním.
Byl to jen sen? Proč vypadal tak opravdově?
Zavři oči.
Ten povel mi projel celým tělem. Ozval se mi v hlavě cizí chraplavý hlas. Zmateně jsem se rozhlédla po pokoji. Cítila jsem, že se má stát něco špatného.
Zavři ty oči. Vytanulo mi znova na mysli, jakoby se mi do hlavy dostala cizí vtíravá myšlenka. V místnosti byla úplná tma, louče už dávno dohořely. Může to být Waru? Pokouší se se mnou spojit?
Ještě chvíli jsem jen tak seděla, čekala, jestli se někdo objeví nebo jestli ten rozkaz uslyším znovu.
Nic...
Zhluboka jsem se nadechla a neboť jsem byla zvědavá a nechtěných dobrodružství jsem zažila více než dost, abych už byla připravena takřka na cokoliv, tak jsem oči zavřela.
Co by se mohlo stát.
Hodnou dobu se nic nedělo, připadala jsem si jako blázen.
Odfrkla jsem si a lehla si zpátky do postele. Frustrovaná jsem znovu usnula.
Když v tom jsem uslyšela své jméno.
Prudce jsem otevřela oči a vykřikla.
Nebyla jsem v podzemí dokonce ani v posteli.
Seděla jsem u břehu řeky na světle zelené trávě. Vedle mě stál mohutný strom, z jehož koruny se ozývaly zpěvy ptáků. Dřív než jsem stihla zvednout hlavu, ve vodě jsem uslyšela zašplouchání. Chytila jsem si ústa, abych nevykřila znovu. V očích se mi zračil strach, tím jsem si byla více než jistá, když jsem v řece až po kolena spatřila zády ke mně otočeného Sammaela co si ve vodě drhnul ruce. Kalhoty měl vykasané, aby si je nenamočil. Košili smáčel ve vodě a čistil si s ní ruce.
Vlasy měl slepené zlatou břečkou, stejně tak jako zbytek těla. Přemohla jsem nutkání zvracet. Na jeho zádech jsem si všimla dost nehezky vyhlížejících ran, které sice nekrvácely, ale určitě musely bolet.
Před zády se mu něco mihlo.
Věc, která strhla veškerou mou pozornost byla ocas, který vykukoval zpoza kalhot, které měl kvůli němu nízko, skoro až na spadnutí. Ve vzduchu mával líně ze strany na stranu. Oči přilepené k němu doprovázely každý jeho pohyb, připadala jsem si, jako bych byla zhypnotizovaná a fascinovaně sledovala něco, co před světem očividně skrýval.
„Co tak zíráš." najednou promluvil dost nahlas na to, abych ho přes hučení proudu slyšela. Hrklo to ve mně.
Nebyla jsem schopná odpovědět.
Ví, že tady jsem?

Odpověď jsem se dozvěděla v momentě, kdy se na mě otočil. Hrůzou jsem nadskočila. Z nějakého důvodu jsem se nemohla pohnout z místa. Jeho černá bělma pohlcovala světlo okolo a rudě rozžhavené zorničky mi málem vypálily do těla díru. Nemohla jsem jeho pohledu uhnout. Tvář měl celou špinavou, od zlaté i černé, všimla jsem si drobného šrámu u oka. Krom živých očí jeho tvář neměla žádný výraz. Byl tak ulepený od krve své i andělů, že jsem pod tím nánosem špíny neviděla jeho kůži. Bylo mi zle. Cítila jsem takový odpor, že každá část mého těla křičela, ať uteču. Nešlo to.
„Za to můžeš ty." odfrkl si. Mé oči se ale zase upnuly na vlnící se část jeho těla, o které jsem doteď neměla ani ponětí. Všimnul si, kam se dívám a ušklíbl se. Jeho ocas sebou přestal šít.
Tvář mi polila najednou horkost.
Jsem tu sotva pár minut a už jsem v sobě vystřídala snad všechny emoce.
„Pozoruhodné, že?" uchechtl se a špinavou košilí si začal utírat obličej.
„Jak jsem se tady dostala?" zamumlala jsem.
„Jde vidět, že o těch poutech víš totální hovno..." odfrkl si a košili zase ponořil do vody.
„Tohle je reálné..." přemítala jsem. Chvíli na mě zíral a pak se začal smát.

Vypadal tak nemožně lidsky...
„Hmpf... Špatný nápad hledat spojence mezi nimi." najednou zvážněl a sledoval mě svým neúprosným pohledem, když se skláněl nad vodou a jeho ocas se nad ním svíjel jako had. Vypadal jako šelma připravená zaútočit.
Zachvěla jsem se.
„Všechny je zabiju. To je to nejmenší, co dokážu." zazubil se od ucha k uchu. Jeho ostré zuby se na vycházejícím slunci leskly. Ozvěnu jeho slov jsem vnímala až v kostech.
„Ne-nemůžeš..." špitla jsem. V krku jsem najednou měla knedlík.
Jeho oči se pobaveně zaleskly. Užíval si to.
„Jistě ti už vyslepičili, že nemůžu používat magii... Zranění se mi hojí déle." konstatoval a zase se ušklíbl.
„Ale to je jen maličkost...
Jsem přece budoucí Temný král!
Víš, démoni mají své skryté podoby, kdy odhalí všechnu svou sílu a mění se v monstra. To já neumím ani nemusím umět. Já se nemusím měnit, já už jsem monstrum." zavrněl a ruku se zlatými násadkami si strčil do kapsy kalhot.
„Tohle ti taky řekli?" zasmál se, když ruku vytáhl a mezi prsty se mu pohupoval zlatý náhrdelník se světlým safírem. Zářilo z něj matné světlo.
Musela jsem dát najevo, že mi to všechno řekli. Významně se na mě podíval, zaklonil hlavu a ruku se šperkem zvedl nad svou tvář. Drobný řetízek mu visel na dvou kovových nehtech.
„Budou mne muset rozpárat, určitě jim je nevrátím zadarmo.." mrkl na mě a v tu chvíli otevřel ústa plná ostrých zubů, aby v další moment zářicí náhrdelník s duší anděla zmizel v jeho chřtánu.
Začala jsem ječet ještě dřív, než polkl.
Ale to už jsem u řeky neseděla.