Waru - Démon dobra a zla [DOKONČENO]

Sammaelova imunita

Victorie běžela jako o život, za ženou, která ji pevně svírala za předloktí.
Pobízela ji, ať ještě přidá, ale ona už nemohla. V plicích ji štípal studený vzduch, po kterém lapala.
„Nemůžeme zastavit!" šeptala k ní žena jejíž krátké rovně střižené vlasy povlávaly nad jejím krkem.

Když Victorie spadla z nebe s démonem, jehož křídla se skoro rozpustila jako by byla z vosku, neměla času na přemýšlení.
Oba dopadli na střechu, která se pod nimi s hrozným plechovým dozvukem prohnula, a následně se zkutáleli dolů na cestu. I když Victorie spadla na onoho démona, stále nechápala, jakto, že nemá zlomené všechny kosti v těle.
Možná měla v krvi tolik adrenalinu, že to stále ještě necítila.
Střelbitě se zvedla ma nohy a už už se chystala pomyslet na svou pistol, aby se jí zase zázračně objevila v rukou, ale předběhla ji žena, která na nic neváhala a proudem magie démona poslala proti zdi slepé uličky, ve které byli.
Démon se jako hadrová panenka odrazil od cihel a dopadl na zem bez jediného hlásku.
Je snad mrtvý?
Dřív než si Victorie stihla uvědomit, co se vlastně děje, žena jí věnovala pohled černých očí, chytila ji za ruku a rozběhla se s ní pryč.

Nebránila se z jediného důvodu a to proto, že démonku znala.
Byla v ten den u stolu, kdy vztáhla ruku proti Sammaelovi.
Samantha? Pamatovala si to jméno správně?
„Pozor!" vyjekla Victorie, když se z boční uličky vyřítil démon, který rozpřáhl ruce.
Samantha neváhala, zastrčila Victorii za sebe a dřív, než démon proti nim stihl vyslat svou magii, natáhla ruce před sebe, jako by se chystala udělat to samé, ale žádná magie z jejích dlaní nevyšlehla.
Victorie o pár kroků ucouvla a fascinovaně sledovala stín, který se vyhoupl zpoza jejích zad.

Byl to snad zlomek vteřiny, ale najendou před sebou měla stvoření tvořené ze stínů, s doširoka roztaženými pařáty a rudýma pekelnýma očima, které v té tmě svítily jako reflektory.
Muž vyslal do vzduchu proud magie, který ho dokonale zastínil a sám zmizel za roh.
Stvoření zmizelo jen, co Victorie stihla mrknout a to už obě běžely dál.
„Co to-" lapala po dechu.
„Co to bylo?" chtěla vědět a držela tempo se ženou, která musela být snad mistrně Eldolasu v běhu na dlouhou trať.
Žena se na ni nechápavě podívala, zakroutila hlavou a vedla Victorii dál klikatými úzkými uličkami, kde musely přeskakovat dřevěné bedny a harampádí.
Když se konečně zastavila, Victorie do ní málem vrazila. Předklonila se, ruce si opřela o stehna a lapala po dechu.
  Samantha mezi tím odsunula starý vůzek, jemuž chybělo jedno kolo a odhalila víko, které když nadzvedla, odkryla tím šachtu vedoucí do podzemí.
Pokynula na Victorii a rozhlédla se okolo, jestli je někdo nesleduje.
„Já jdu první?" podivila se Victorie.
„Dělej." sykla žena a když Victorie neochotně sestoupila po žebříku dolů, následovala ji, ale ještě před tím vrátila víko na své místo.

Teď stály v naprosté tmě, někde v podzemí, kde zatuchlý vzduch stál na místě. Bylo tu vlhko a hrobové ticho.
„Pojď." šeptla žena, která ji obešla a rozešla se do tak úzké chodby, kde musela jít po straně. Victorie se posouvala za ní a zády se otírala o vlhkou studenou zeď.
Ani jedna nepromluvila dokud ze stísněné chodby nevyšly.
Tady by se Sammael nebo Armaros rozhodně neprotáhl...
Po dlouhé chodbě následovaly další schody hlouběji do podzemí, kde je čekala ta samá úzká chodbička.
Victorie si ale nemohla stěžovat, mohla být ráda, že se ji žena vůbec rozhodla zachránit.
„Proč si to udělala?" odhodlala se zeptat konečně. Měla na ni vlastně mnohem více otázek...
„Sammael mě rozcupuje, až mě uvidí." prohlásila, když se po drobných krůčcích posouvala chodbou.
„Co to má co do činění se mnou?" zamračila se Victorie.
„Přišla jsem o jeho syna, tak snad mi odpustí za to, že jsem alespoň zachránila, pro něj, důležitou složku plánu." řekla narovinu.
Victorie se vlastně ani nedivila. Už znala démony tak dobře, že již nemohla čekat, že cokoliv někdo dělá z dobré vůle.
„Ty jsi jeho žena, že?" ptala se dál.
Samanta propukla v tlumený smích a kdyby v té chodbě mohla otočit hlavu, věnovala by jí pobavený pohled.
„To mi lichotí, Victorie." uchechtla se a konečně vyšla z chodby.
Sama Victorie zaraženě opustila stísněné zdi a rozhlédla se po temné místnosti, ve které byly.
Žena dlouhým nehtem škrtla o stěnu a v ten moment její nehet začal hořet drobným plamínkem, kterým rozžehla malou lucernu u svých nohou.
Když plamínek sfoukla, sedla si k lucerně a pokynula k Victorii, ať udělá to samé.
„Jen vychovávám jeho syna." odpověděla a usmála se.
„Proč ho tedy nevychovává jeho matka?" ušklíbla se Victorie a sedla si na druhou stranu vedle lucerny.
Kolem nich byly dřevěné bedny naskládané u stěn a po levé straně se Victorii naskytnul pohled na tři další úzké chodby, které vedly každá jiným směrem.
„Silné ženy, které dokáží zplodit potomka mají lepší věci na práci, než se o něj starat." podotkla.
„Jen co Sammaelova syna porodila, nechala jej před dveřmi hospody, v které zrovna přespával a už se víckrát neobjevila." objasnila Victorii.
„To je smutné..." konstatovala.
„I když teď vypadáš jako anděl, jsi stejně pořád lidská."
„Beru to jako kompliment." uchechtla se Victorie.
„Ten bělovlasý muž, je to tvůj milenec?" zeptala se pro změnu Samantha.
Victorii se nahnala krev do tváří a začala kroutit hlavou.
„Jak si na to přišla proboha?" zamumlala.
Samantha se pousmála a pokrčila rameny.
„Sestřelil kvůli tebe démona a byl ochotný se kvůli tebe vrhnout do boje."
Victorie se v mžiku postavila na nohy a zamrzla na místě.
Něco jí bolestivě škublo pod prsy a když se zhluboka nadechla, ta bolest se jen ztrojnásobila.
Skřivila rty v bolestnou grimasu a opřela se o stěnu.
„Hledá mě." řekla naléhavě.
„Musím jít za ním!" rozešla se k úzké chodbě.
„Zbláznila ses?!" vyjekla Samantha, zvedla se a chytla ji za ruku.
„Chceš snad, aby tě dostala do spárů Rania?" zavrčela a věnovala Victorii zlostný pohled.
Ta na ni chvíli hleděla, pak se podívala do země, vytrhla se z jejího stisku a rozhodla se si sednout.
Další bolestná grimasa jen utvrdila Samanthino podezření.
„Jsi zraněná." podotkla, klekla si k ní a položila jí ruku na žebra.
Victorie vyjekla bolestí, když jí onu část prohmatala, div jí nevyhrkly slzy.
„Jsou zlomená." ušklíbla se Samantha.
„Co teď?" špitla Victorie se zakloněnou hlavou opřenou o ledovou stěnu.
„Mělo by se to zahojit samo, jsi přece napůl anděl." prohlásila Samantha a znovu si sedla vedle lucerny.
Victorie přikývla a otočila k ní hlavu.
„Co to bylo za stín, když jsi odehnala toho démona?" zeptala se.
Samantha se ušklíbla a pramínek černých vlasů si zastrčila za ucho.
„Je to Sammaelova imunita, taky ji máš, tak jakože jsi to viděla poprvé?" přimhouřila oči.

Victorie byla chvíli zticha a pak se jí vyjasnilo.
„To je ten zub?"
Samantha přikývla.
„Hodně démonů má podobné věci jako trofeje... V každé části těla démona může být přechovávaná moc, která dokazuje jeho sílu. Říkáme tomu imunita, protože ochraňuje slabší démony." vysvětlila.
„Takže to byl nějaký Sammaelův duch nebo..?"
„Dalo by se to tak říct... Neumí ublížit, ale vystrašit umí pořádně." zasmála se.
„Tak to doufám, že jsem ho neztratila." podotkla Victorie.

Samantha se odtáhla od lucerny a přejela si ostrým nehtem po kůži na ruce.
Na temnou podlahu začala kapat ještě temnější krev.
„Co to děláš?" sledovala ji lehce nedůvěřivě Victorie s nepříjemným pocitem.
„Toto je zase moje schopnost." promluvila po nějaké době Samantha, která na zem před Victorií vlastní krví nakreslila neznámý ornament.
Když měla hotovo, nechala si svou magii otočit kolem prstu a dotkla se prostředního bodu celého ornamentu.
Ten vzápětí začal svítit sytou modrou barvou a když odtáhla od obrazce prst, celý zmizel.
Victorie se i přes bolest nahnula do předu a fascinovaně hleděla do čehosi připomínající hladinu portálu.
Jako by se dívala do studny plné tmavě modré barvy, která se po chvíli uklidnila a Victorie v ní spatřila pohyb.
Když se zadívala blíže, protřela si oči, jestli nemá halucinace.
V prapodivném portálu viděla obrys města.
Viděla všechny ulice, jako by se dívala z výšky na celý Eldolas.
Samantha se nahnula k portálu taky a ukázala prstem na jednu z ulic.
Teď už to taky viděla.

Pronikavé zlaté světlo, které obklopovalo Armarose osvětlilo ulice měst, jakoby nebyla noc, ale den v poledních hodinách.
To světlo zářilo poblíž Armarose tak jasně, že ho sotva viděla.
Dlouhé vlasy vlály okolo jeho hlavy jako  při silném větru a neznámí démoni, kteří určitě hledali Victorii, kličkovali ulicemi dál od zlatě zaplavených ulic.
Na chvíli si Victorie pomyslela, že Armaros vypadá jako bůh.
Klidně by mohl být vládcem druhé poloviny Eldolasu, král dobrých démonů, a nikdo by mu neodporoval.
Co to ovšem dělá?

„Myslím, že Sammael odpovídá na Raniin útok." vydechla Samantha.
Měla pravdu, na druhé straně města spatřila hordu démonů v jejich pravých démonických podobách, jak se ženou k centrále.
„Tohle bude masakr." špitla Victorie.