Waru - Démon dobra a zla [DOKONČENO]

Nezabíjej ho

„Opravdu to chceš udělat?" sledovala jsem jeho oči, když si oblékl černý plášť. Usmál se na mě. Uběhl týden od mého nechtěného hovoru se Sammaelem. Po mém výkřiku se anděli sběhli k mému pokoji a já jim
všechno řekla. Zuřili zlostí, což bylo více než pochopitelné, cítila jsem to stejně. Malakh mi vysvětlil, že teleportoval mou duši naším poutem, když jsem spala.
Zamračila jsem se na rudý křížek, co připomínal jizvu na hřbetu ruky, na níž jsem měla i pouto s Waruem.
Zaprodaná. V uších se mi ozýval hlas Esther.
Zaprodaná a ztracená.
Ovšem, dostala jsem také cenné rady, jak pouta využít. Proto jsem teď věděla, kde Sammael je. Věděl to i Saiph, muž s jizvenou tváří, který se představil jako špeh, jež za určitých podmínek dokáže sledovat osoby v okolí pomocí své magie. Shaula, žena s blonďatými copy mi pošeptala, že za jeho jizvu může magie. Zhrozila jsem se, viděla jsem Warua ji používat, viděla jsem Sammaela, který pomocí ní vrátil v centrále čas... A přesto jsem nemohla věřit, že něco takového zmůže.
Za ten čas, co tady jsem mi andělé pomáhali, snažili se mi vysvětlit princip magie, jak fungují křídla... Byla jsem ráda aspoň za teorii, věděla jsem, že za tak krátkou dobu se nemůžu naučit vše, chtělo to ještě hodně práce.

„Musím mu přece oplatit jeho laskavost..." řekl pobaveně Armaros a pohladil mě po vlasech. Povzdechl si a jeho tvář zase zvážněla.
„Neboj se, budu v pořádku." jeho rudé oči vypadaly odhodlaně. Jemně jsem přikývla. Ještě chvíli si mě prohlížel a pak se otočil a s mým doprovodem vyšel ze dveří.
Všichni už čekali. Nebo aspoň ti, co se rozhodli Sammaelovi čelit. Kdybychom šli všichni, bylo by to moc velké riziko.
Vypadali odhodlaně, vypadali jako bojovníci připravení vyhrát. A nebo také připravení zemřít.
Malakh mi věnoval úsměv a podal mi liščí matně černou masku. Vzala jsem si ji a chvíli ji sledovala.
„Připraveni?" usmála se Esther. Ten úsměv patřil blížícímu se střetu. Těšila se na to.
Stejně jako ostatní... Došlo mi.

Saiph, který měl stále svůj nic neříkající výraz a vypadal jako vždy zamlkle se na mě podíval. Měl nás přenést portálem tam a pak zase zpět. Nechtěl se boje účastnit. Jen, kdyby to bylo nevyhnutelné.

~~
Všude bylo rozházené peří, jako když někdo roztrhá poštáře. Okolo na palouku byly v zemi rýhy, místa, kde někdo vypálil trávu zřejmě magií a zlaté krůpěje krve se třpytily na zapadajícím slunci. Hrdlo jsem měla stažené tak, že jsem sotva dýchala. V žaludku jsem měla snad kamení a chvějící ruce jsem se snažila skrýt pod pelerínou.
V zelené trávě přímo před námi vedla udusaná cesta, kterou někdo potřel zlatou barvou. Není to barva. Srdce mi v hrudi skákalo. Nemohla mě uklidnit ani myšlenka na to, že nejsem sama.
Pruh pomačkané trávy vedl do lesíku před námi.
Snad.. Snad...
Armaros pokynul na ostatní a rozešel se jako první po zlaté cestě. Přes masky jsem ostatním neviděla do tváří, ale dokázala jsem si představit jak se asi tvářili.
Upřímně jsem litovala, že jsem se rozhodla jít s nimi. Ale musela jsem. Musela jsem se překonat. Tenhle svět nikdy nebude milosrdný. Nikdy mě zcela nepřijme a já už nehodlám být malou holčičkou, která věčně roní slzy a klepe se strachy jako ratlík.
Ruce jsem zatnula v pěst stejně jako nohy, když jsem se rozešla za Armarosem. Vypadala jsem mezi nimi jako dítě. Malakhovi po pravici jsem sahala ani ne po pás. Povzbudivě mi poklepal po zádech, když v tom jsme překročili hranici mezi mýtinou a objevili se v lese. Do nosu mě praštil nechutný štiplavý zápach. V té masce to bylo snad ještě horší, cítila jsem, jak se mi do krku hrne žluč.
Nikdo nevydal ani hlásku, ani když se každým krokem smrad zhoršoval. Nevím k čemu bych to přirovnala. Bylo to daleko horší než jen kovový závan krve. Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale tak, abych nebyla slyšet.
Armaros i ostatní se zastavili. Málem jsem do něj vrazila, jeho zad se dotkl jen lehce čumák liščí masky. Překvapeně jsem zamrkala a už už jsem se chystala něco říct, když v tom jsem uslyšela divný mazlavý zvuk. Za ním další, který jsem neuměla ničemu přirovnat. Znělo to, jako když promícháváte omáčku do špaget.
Naklonila jsem se přes Armarose, abych se mohla podívat, proč jsme zastavili a co to má být.
Přes masku jsem viděla mnohem lépe než bych předpokládala a tak se mi bez jakýkoliv zábran naskytnul pohled na postavu mezi stromy.
Nejdříve jsem si všimla esovitých rohů, na které skrz větve dopadalo pár slunečních paprsků. Klečel na zemi a nad něčím se skláněl.
Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal.
Nejdříve jsem si všimla nohou, jež ležely před ním.
Ty divné zvuky vydával Sammael. Srkal, hltal, znělo to, jakoby se dávil. Každé jeho polknutí předčilo ostatní zvuky. Rukama se prohraboval ve vnitřnostech.