Waru - Démon dobra a zla [DOKONČENO]

Rozpolcený

Nezapomeňte na hvězdičku nebo nějaký komentář 💞💞

...

Procitl jsem v cele.
Byl jsem přivázaný okovy blízko stěny jako pes a přes oči jsem měl uvázaný šátek. Až bolestně to připomínalo mou dlouhou minulost, kdy jsem visel v cele s nepropustnými dveřmi. Po zádech mi přejal mráz.
Už pár hodin jsem zde nehnutě seděl a prohmatával okovy a jejich zámky na rukou i nohou. Celou se sem tam ozvalo zachrastění mých řetězů.
Neměl jsem ani tušení, jak dlouho jsem spal ani jaká část dne teď je.
Victorie.
Stáhlo se mi hrdlo a pracoval se zámky mnohem usilovněji. Dlouhé drápy mi překážely, ale mohly by se hodit.
Měl jsem tušit, že je to past. Měl jsem být opatrnější. Měl jsem chránit Victorii.
Zuby jsem tiskl bolestně k sobě a pokoušel se dostat jedním ze svých drápů do škvíry v zámku.
Jsem takový idiot. Je to moje chyba.
Po pár minutách jsem své pokusy vzdal a opřel se hlavou o studenou stěnu. Dlouze jsem vydechl.
„Alderamine, to tys nás zradil?" ušklíbl jsem se a prudce cuknul rukama v poutech. Ozvalo se zachrastění, které se odráželo od holých stěn místnosti. Dostal jsem nápad.
Zapřel jsem se nohama o zeď a začal tlačit proti ní.
Victorie, vydrž.
Slyšel jsem, jak řetězy povolují, oka se uvolňují. Slyšel jsem táhlý zvuk upějícího řetězu a náhle ránu a dopad uvolněného kovu na zem.
Spadl jsem a praštil se do hlavy. Sykl jsem a chvíli jsem jen tak ležel a pro sebe se musel usmát.
Ruce byly volné. Se zámky si poradím později.
S nově získanou nadějí jsem rukama chytil okovy na svých nohou a zapřel se veškerou svou silou. Šlo to až děsivě snadno. Zámky na nohou se poddaly, zlomený kov zaskučel a já byl volný. Teda v rámci možností.
Strhl jsem si šátek z očí a párkrát zamrkal. Stál jsem v úplné tmě, a i když můj zrak umožňoval věci vidět i v temnotě, v místnosti nebylo co vidět.
Vrátil jsem se ke stěně a místnost začal obcházet, dokud jsem nenarazil na dveře. Z mé strany nebyla žádná klika a byly z materiálu, který bych nemohl vykopnout. Jsem v pořádném maléru.
Mou poslední šancí byl moment překvapení. Možná bych se přes podivné dveře dostal, ale tím bych s největší pravděpodobností zburcoval stráže...
„Waru!"
Vytrhl mě z uvažování z nenadání Victoriin tichý hlas.
Začal jsem se otáčet kolem dokola, srdce se mi zrychlilo a zornice rozšířily.
„Victorie? Victorie! Kde jsi?!" vyjekl jsem a očima prohledával temnou místnost a házel hlavou ze strany na stranu jako splašený kůň.
„Waru, mám strach." ozval se Victoriin jemný hlasek podruhé. Obíhal jsem místnost, osahával stěny, ale nebylo poznat, odkud její hlas vychází.
„Victorie, jsem tady!" vykřikl jsem do tmy. Cítil jsem podivný tlak na krku. Jako by mne chytily cizí ruce a chystaly se mne uškrtit. Špatně se mi dýchalo, ve spáncích mi tepalo.
Sáhl jsem si na krk a v tu chvíli mi to došlo. To pouto mezi námi.
Slyšel jsem Victorii ve své vlastní hlavě stejně tak, jako mi v centrále dávala rozkazy. Žije, má strach, ale žije.
„Victorie?" zkusil jsem vyslovit zase její jméno a pak zavřel oči a snažil se říct to samé v duchu, snažil jsem se najít pouto, po kterém bych mohl poslat vzkaz. Nic, žádná odezva.
Ona mne neslyší. Povzdechl jsem si a sedl si zpátky na zem kousek od rozlámaných okovů. Možná se mnou dokáže komunikovat jen ona. Možná o tom ani neví.
Mou hruď už ovšem nedrtila tíže strachu o ni. Sic strach tady stále se mnou byl, ale aspoň jsem věděl, že někde je. Nekřičela o pomoc. Její hlas byl vyděšený, plný smutku a beznaděje, která mou temnou část těšila ovšem ta část druhá kvůli tomu trpěla s ní. Victorie, neboj se.
Byl jsem rozpolcený, plný neznámých pocitů a citů, které bych v životě pocítit neměl. Z jedné strany mi z tohoto zjištění bylo zle, hněval jsem se na sebe a snažil se všechno v sobě samém potlačit. Bezúspěšně. Druhá půlka cítila radost, cítila příjemné hřání, když se na mne ta dívka usmála. Obě části ji ovšem chtěly chránit. Aspoň tady jsem se v sobě shodl.
Ač jsem měl hrůzu z toho, co má démonická část zamýšlí, ač jsem věděl, kvůli čemu navrhla Victorii, abychom uzavřeli dohodu... I přesto jsem byl pevně rozhodnutý s tímto poutem bojovat.
Zabij ji až přijde čas. Našeptávala mi temnota v mém nitru. Má podstata...
Miluj ji dokud můžeš. Šeptala nově objevená a nepoznaná strana.
Braň ji, ubližuj jí, objímej ji, trhej ji na kusy. Směj se s ní, směj se jí. Dělej ji šťastnou, veď ji do záhuby. Obdivuj ji, pohrdej ní.
Nedovol aby z tebe měla strach, děs ji, pohlť ji.
Nevěděl jsem, co přesně mám udělat, co z toho je správné. Chtěl jsem se vytrhnout své podstatě bytí, chtěl jsem v sobě ušlapat vrozené pudy.
Chci...? Já nevím, chraň ji, chraň ji.
Chtělo se mi ze smíšených pocitů křičet. Jako bych to ani nebyl já. Co se se mnou stalo?
Užíralo mě to z vnitra. Mohu tomu vůbec vzdorovat nebo mne to dřív roztrhá? Mám vůbec právo...? 
Je to lidskost, čemuž mé podvědomí přišlo na chuť? Mohlo by to být snad nakažlivé? Blbost.

Hlavou jsem se opřel o studenou zeď a snažil se uklidnit, soustředil jsem se na dýchání. Co se mnou dokázala udělat jediná dívka?
Možná se budu tak zabývat svými city až mě nakonec zničí ona. Byl jsem ochotný to podstoupit. Už stejně nebylo cesty ven. Možná jsme se oba měli zničit vzájemně. Možná...

Tentokrát mě z úvah nevytrhl Viktoriin hlas, nýbrž kroky, které směřovaly k mé cele.