Waru - Démon dobra a zla [DOKONČENO]

Prominuto

Victorie procitla až když venku bylo úplné světlo.
Celé tělo ji bolelo, v rameni a zádech jí bolestně cukalo a připadala si, že její tělo celé hoří.
Poslední, co si pamatovala byla rozevřená tlama démona, který na ni skočil.
Otřásla se při té vzpomínce a vyděšeně otevřela oči, když něco uslyšela.
Přímo naproti na lůžku seděli dva démoni. Srdce se jí rozeznělo jako varovné zvony, které slyšela až v hlavě.
Neznala je, oba byli navlas stejní, oba ji sledovali černýma očima bez zorniček.
Jako by se dívala vstříc do nekonečné temnoty.
Byli to mladí muži v přiléhavých černých oblecích. Zírali na ni, což Victorii znepokojovalo ještě více.
„Kdo jste?" zachraptěla a pomalu se pokusila zvednout z tvrdé matrace.
Bolestně vzlykla, když jí bolest vystřelila do ruky, jako by jí někdo právě zasáhl kulkou.
Všimla si, že měla rameno obvázané a zřejmě ošetřené, přesto obvaz již celý prosakoval krví.
Jakto, že se to nehojí? Jak dlouho byla mimo?
Ani jeden z mužů neodpověděl, ale zato se oba zvedli. Jeden se rozešel ke kádi, ve které již nebyla voda a druhý k ní.
„Stůj!" vyjekla Victorie a natáhla proti démonovi s nic neříkajícím výrazem ruku.
Chytila se bolestně za rameno, do kterého jí vystřelila další ostrá bolest.
Před očima uviděla mžitky, to už se k ní ale natáhl démon a chtěl se dotknout obvazů.
„Doháje, rozumíš mi?!" vykřikla a jeho ruce ucukla.
Stěží dýchala, věděla, že by nemohla utéct. Už ničemu nevěřila, bála se...

„Zeptám se už jen jednou - kdo jste a co sakra chcete?" zavrčela na něj a po očku sledovala druhého démona, který se vrátil s malým vědrem plným vody.
Démon se na ni zahleděl s nataženou rukou v místě, kde již Victorie nebyla, narovnal se a sedl si na lůžko hned vedle ní a znovu natáhl ruce k obvazu.
Victorii došlo, že se zřejmě odpovědi nedočká a i když se cítila pekelně nepříjemně, tentokrát neucukla.
Démon začal rozvazovat zručně obvazy, dokud neodhalil Victoriinu zohavenou kůži.
Zamrzla, když se otočila, aby se podívala, jak je na tom.
Přes celé rameno měla hluboké široké rány odhalující svaly pod kůží.
Každá rána patřila jednomu zubu, který se jí zabodl do kůže.
Mohla být ráda, že vůbec žije...

Tvářila se jako bůh pomsty, neboť teď nemyslela na nic jiného než na to, jak se pomstít Sammaelovi.
Nenáviděla ho... Prostě ho nenáviděla a litovala toho, že jej přivedla nazpět k životu. Možná si to zasloužila...
Démon sedící kousek od ní nechal obvazy na posteli a z vědra, které přinesl ten druhý vytáhl hadřík, kterým začal utírat zaschlou krev kolem.
Victorie sebou cukla a zamrkala bolestí.
„Au!"
Jako by jí po kůži přejížděl kusem skla.
Oba démoni byli stále bez výrazu, chovali se strnule, jako by byli v neustálém napětí.
Buď patřily sem nebo byli Sammaelovou zásluhou.

Oba měli rohy na vrcholu hlavy stočené do stran a dlouhé démoní uši.
Victorii znepokojovalo snad všechno, to proč nemluví, to, proč se o ni starají i to, že oba mají tak světlou kůži, že div v potemělé místnosti nezářili.
Téměř nahá seděla, teď již v klidu a nechala se podivnými démony ošetřit.
Když bylo hotovo a na jejím rameni spočívaly nové obvazy, oba dva se zvedli a přešli zpět na druhé lůžko, kde se posadili úplně stejně jako ze začátku.
„Děkuju." zamumlala a otočila hlavu ke dveřím, když uslyšela kroky.
Kdo to je?
Nevěděla, jak se jí to povedlo, ale s malým bílým zábleskem světla se jí v rukou objevila její pistol.
Zacukalo jí v rameni, když namířila na dveře.
Zbraň nesklopila, když se dveře otevřely a do pokoje vešel Sammael.
„Vypadni." zavrčela na něj. Ruce se jí jemně třásly, nevěděla, jestli bolestí, nervozitou nebo strachem.
Sammael hlavou kývl směrem ven z pokoje a oba dva černoocí démoni jako na povel opustili pokoj.
Sammael zavřel dveře a pozoroval ji.
„Vypadni." zavrčela Victorie hrdelním hlasem s prstem na spoušti.
Černovlasý démon se bez sebemenší emoce ve tváři rozešel za ní.
Victorie se již neupozorňovala a vystřelila z pistole, která jí cukla ramenem. Ozvala se rána, zatmělo se jí na moment před očima a když černo zahnala, zamrazilo jí. Bylo jasné, že se netrefila.
Sammael se skláněl nad ní s její pistolí těsně u hrudníku.
Sledoval ji a hlaveň si vlastní rukou přiložil k srdci.
„Střílej." zašeptal a propaloval ji pohledem potemělých očí.

Victorii se zadrhl vzduch v hrdle, cítila pod hlavní jeho bijící srdce, jehož údery pulzovaly její rukou.
„Narozdíl od tebe nejsem vrach Sammaeli." zasyčela na něj vztekle a odtáhla prsty od spoustě.
Sammael ji sledoval klidným výrazem, přesto jeho oči nejiskřily.
Pohlédl na její obvázané rameno a pak zase na ni.
„Už mě konečně nenávidíš?" zeptal se, stále s jednou rukou držící zbraň na své hrudi a s druhou, kterou sáhl Victorii na tvář.
Ta se zamračila, vytrhla mu svou pistol a praštila ho s ní po ruce, která hi sáhla na tvář.
Sammael ani nemrkl a sedl si na postel vedle ní.
„Pověz mi, bála by ses mě i kdybych byl člověk?" zamumlal.
Victorie překvapeně zamrkala.
„Je jedno kým jsi, nejsi monstrum vzhledem, ale tím, jak se chováš." zamračila se na něj.
„Slyšel jsi mě vůbec? Říkala jsem, ať vypadneš, nechci být v tvé přítomnosti." přimhouřila oči naštvaně.
„Jsi tak jiná.." podotkl.
„Co po mě vlastně chceš? Celou tu dobu mě jen mrzačíš, potom ukážeš náklonnost, jako bys to chtěl tím odčinit a pak to uděláš znovu. Kdy pochopíš, že všem kolem sebe jen ubližuješ?!" vyjekla.
Sammael ji se zájmem sledoval.
„Nikdo tě nikdy nebude mít rád Sammaeli. Nikdo si tě nebude vážit a každý si bude jen přát, abys zmizel z jejich životů.
Nepřipadáš si osamělý? Máš sílu, moc a všechno, co si umaneš a přesto nejsi spokojený, stále plný zlosti, kterou vybíjíš na všech okolo. Hněváš se na sebe Sammaeli? Takové žvásty, že démoni nemají city..." mluvila Victorie. Její oči zářily modře jako dva safíry.
Na chvíli to nebyla ta Victorie, kterou znal.
„Nemůžu spát, pořád se mi připomíná ta chvíle, kdy jsem zemřel." zamumlal a  odtáhl od ní pohled.
„Já vím, ležela jsem na zemi s tebou, ale zmizel jsi a nechal mě na podlaze." ušklíbla se.
„Odpusť mi." díval se bokem, jen aby se nestřetl s jejím pohledem. Styděl se? Nebo mu bylo prostě jen nepříjemné přiznat vinu?
„Odpustila jsem ti tolikrát, že už to nemá smysl Sammaeli."
„Neumím věci řešit jinak než násilím." ušklíbl se.
„Protože tě tak vychovali. Všichni temní démoni žijí ve společnosti plné násilí a zloby. Ale to tě neomlouvá." odfrkla si.
Sammael zavřel oči.
„Žiju už tolik let, že se již nemůžu změnit Victorie... Nebudu se ti omlouvat za věci, co jsem udělal, protože se již staly. U démonů ale platí oko za oko.
Ublížil jsem ti, teď máš právo zase ublížit mně." znovu se na ni zahleděl a natáhl před ní ruku.
„Chceš ji zlomit?" zazubil se.
Victorie se podívala na jeho ruku se zlatými nehty a zamračila se.
„Vaše démoní zvyky způsobují jen mnohem více násilí." odstrčila jeho ruku a položila zbraň na postel.
„A co vaše zvyky? Jak to funguje u vás?" vyptával se a nahnul se k ní blíže.
Victorie se na něj stále mračila.
Najednou jí připadal vlezlý, přesto... Cítila, že už k němu nepociťuje takovou zlobu, jako předtím. Byla zvyklá odpouštět i přes to, že si to ostatní nezasloužili.
Sammael ji chvíli tiše sledoval, pak se nahnul ještě blíže, rukama se opřel o svá stehna a políbil ji.
Byl to jemný dětský polibek, který skončil dříve, než se Victorie stihla vzpamatovat.
„Nevím, co vás lidi na tom baví-" zašklebil se.
„Co to mělo být?!" vyjekla Victorie a začala si utírat rty, jako by se dotkla něčeho jedovatého.
Sammael se tiše zasmál.
„Prominuto?" pozvedl obočí.
„Takhle to nefunguje!" hodila po něm polštář a bolestně sykla, když se jí pohnulo zraněné rameno.
Srdce se jí rozbušilo více, než bylo přijatelné a cítila jak se jí hrne krev do tváře.
„Můžu ti pomoct s hojením, ale nemůžu to odstranit celé, kvůli tomu, že je to prokleté." navrhl.
„To mi říkáš až teď?!" sledovala jej nechápavě s rudými tvářemi jako rajské jablíčko.
„Kdo byli ti démoni, co tu byli před tebou?" zeptala se najednou, aby co nejrychleji změnila téma.
„Ti prokletí, co tě předtím pokousali." odpověděl klidně.
„Myslela jsem, že-"
„Umí si udržet na chvíli i tuto podobu, ale je to mnohem náročnější, než když zůstávají v té přeměněné." najednou se narovnal a pohledem se upřel na okno.
I Victorie to slyšela.
„Nehýbej se." rozkázal a zvedl se na nohy.
Ve stejný okamžik se roztříštilo okno a společně se sklem do místnosti dopadly čtyři postavy.
Victorie se přitiskla ke zdi a sledovala, jak se hned na to rozrazily dveře a do malé místnůstky vtrhli další démoni s maskami.
„Zdravíčko." zasyčel jeden z nich s černou maskou skrývající jeho tvář.
Byli obklíčení.