Waru - Démon dobra a zla [DOKONČENO]

Perníková chaloupka

Za úsvitu jsme vyrazili. Rána bývala chladná a rosa na modré trávě zamrzala. Waru byl bos, a tak na chodidlech mohl pocítit chlad, ale kdo ví, jestli ho to ve skutečnosti studělo.
Zmrzlá stébla nám křupala pod nohama a začátek naší výpravy doprovázely symfonie bdělých ptáků.

Mlčela jsem a ruce si tiskla k tělu.
Vzali jsme si jen to nejnutnější.
Vaky, do kterých jsme si sbalili jídlo, nepromokavé plachty, jako praví zálesáci a samozřejmě oblečení a peníze.
Můj vak nebyl těžký, velkou část zásob nesl na zádech Al s Waruem, kterému na rtech pohrával lehčí úsměv, při čemž se mi držel při boku. Sledoval rozprostírající se krajinu před námi. Taky jsem se pousmála.
Alderamin si broukal, mně zatím neznámou melodii, to jsem ale ještě nevěděla, že si ji bude broukat po zbytek cesty do nedalekého města.
„Ale, prosím tě, můžeš být chviličku zticha?" zadíval se na něj nevraživým pohledem Waru, který už měl jeho vískání plné zuby.
Al se zasmál.
„Tak co jiného mám dělat, když oba celou dobu mlčíte?" zeptal se.
„Mlčet taky." pronesl Waru a já jen sama pro sebe zavrtěla hlavou.
„Waru dokáže být občas mrzutý." řekla jsem zadumaně a ani mi nedošlo, že jsem to pronesla nahlas. Alderamin se uchechtl a Waru se na mě podíval vyčítavým pohledem. Raději jsem se od něj odvrátila a pozorně si prohlédla vstupní bránu do města, kterou jsme procházeli. Byla celá porostlá popínavými rostlinami, které se i přes stálý mráz přicházející ráno daly do květu.

Ve městě byl hluk. Jak nám už Al stihl povědět, konaly se zde trhy. Démoni se tlačili jeden přes druhého, hulákali a strkali do sebe. Raději jsem se instinktivně chytila Waruovy paže, aby mě dav neunesl sebou. Mačkala jsem se mezi nimi a Waru taky nebyl zrovna nadšený, když musel Alovu bílou hlavu hledat v davu před námi. Nakonec jsme se ale z hlavních ulic dostali a teď pokojně procházeli menšími uličkami postavenými pro místní, mezi domky, pekárnami, hospůdkami a dalšími menšími obchody, kde obchodníci, co přišli na trhy nestrčili ani nohu.
„Mám hlad" zakňourala jsem. Al se na mě otočil.
„Ještě chvíli vydrž a pak ochutnáš tu nejlepší místní specialitu." zakřenil se a mně nezbývalo nic jiného, než mu věřit.
Potom, co jsme prošli ještě dalších pár ulic, kdy už jsem div nešilhala hlady nás Alderamin zatáhl do jednoho z hostinců, který byl vevnitř pěkně zařízený, na dřevěných stolech ve vázách kvetly tulipány a démonů tady bylo jen pár, navíc o nás ani nejevili zájem. Když jsme si sedli k jednomu stolu, přichvátal k nám hostinský a spokojeně se na nás usmál.
„Pěkné to poledne, čím vám můžu posloužit?" zeptal se a my nechali mluvit Ala. Přeci jen, zná to zde o něco lépe než já či Waru.
Po chvíli nám na stole přistály čerstvé limonády a tři talíře s koláči.
Nádherně voněly, byly plněné masem a já div neposbírala drobky z talíře, když jsem dojedla. Byl výtečný...
Když dojedli a dopili i ti dva, zvedli jsme se a nechali se dovést po schodech nahoru do pokoje se třemi postelemi, jednou skříní ozdobenou nakreslenými květinami a dveřmi do koupelny, kde se nacházelo vědro s vodou a pár ručníků. Tohle nám stačilo.
Před večerem nás Al provedl městem, přišli jsme omrknout trhy a já tam oči mohla nechat. Nikdy jsem neviděla tolik oblečení, jídla, hraček a dalších věcí pohromadě. Proto je možná tohle město tak známé a říká se mu "Mercatus", což je označení pro trhy a obchod.
Večer jsme se vrátili do hostince a já  ulehla do měkkých péřových peřin.
Alderamin s Waruem mne nechali na chvíli o samotě, protože se mi už klížily zraky. Pomalu jsem zavírala oči, když v tom jsem si před sebou na posteli všimla postavy. Trhla jsem sebou a únava byla ta tam. Rukou jsem zajela pod polštář a vytáhla drobnou dýku, kterou jsem si tam pro jistotu sama dala. Výkřik mi uvízl v hrdle, celý pokoj se zatočil a srdce se mu na dlouhý moment zastavilo v hrudi. Na posteli naproti mně seděl Armaros. Světlé vlasy mu volně padaly po ramenech. Měl na sobě svůj přiléhavý oblek a mokasíny. Všechno bylo až moc dokonalé, neměl na sobě jediný šrám, jeho krk, který mu proťal Waruův spár bez jediného šrámu. Sledoval mě rudýma očima a lehce se pousmál.
„Victorie." tichou místností se ozval jeho hlas a z mého hrdla se ozval přidušený vzlyk a po něm další hlasitější. Rozvlykala jsem se, slzy se mi začaly kutálet po tvářích a ramena se mi třásla. Chytila jsem se za Armarosův náhrdelník, který konejšivě hřál. Mám bludy, dozajista jsem přišla o rozum.
„Victorie." ozval se naléhavěji ten známý hlas. Zvedla jsem uslzený pohled na lůžko, kde stále byl. Pohl se. Vyjekla jsem a zády narazila do stěny, dýka hlasitě dopadla na zem. Začala jsem si oči protírat a vrtět hlavou.
„To se ti zdá Vicky, jsi jen unavená, to se ti zdá." opakovala jsem si stále dokola a slzy mi tekly po bradě. Celá jsem se třásla. V duši se mi otevřela znovu rána, kterou jsem se tak snažila  zacelit.
„Vicotorie, je to opravdové." ozval se znovu hlas. Sundala jsem ruce z tváří a v hrdle se mi ozvalo něco mezi vzlykem, zavrčením a bublavým smíchem.
„Kdo jsi?" vyštěkla jsem a začala se smát. Co jsem komu udělala, že se mi tohle děje? Nezbývá mi, než se smát.
„Poslouchej mě" pravil naléhavě. „nevím, kolik času mi ještě zbývá Victorie." hlesl onen přízrak. Přestala jsem se smát a slzám nechala volný průběh.
„Armarosi, jsi to opravdu ty?" hlesla jsem tiše a chytila jsem se za ústa, abych zabránila dalším vzlykům.
Muž usazený naproti přikývl.
„Myslel jsem si, že jsem zemřel, stejně jako ty." rozhlédl se po pokoji a vrátil pohled rubínových duhovek zase na mne.
„Osud má se mnou ale jiné plány. Ne Victorie, nejsem tak úplně opravdový." odtušil z mého pohledu.
„Poprvé se to stalo, když jsi usnula. V tom amuletu, co nosíš na krku je má duše. Něco, čemu se snad dá říkat duše. Objevil jsem se vedle tebe jako zjevení. Nemohl jsem se tě dotknout a nemohl jsem jít dál než pár metrů. Stal se ze mě duch." řekl pobaveně, snažíc se zmírnit pohled plný utrpení, kterým jsem ho obdarovala.
„Což znamená, že jsem nezemřel. Sic jsem slyšel, že silnější démoni mohou projít znovuzrozením, ale takto jsem si to nepředstavoval..." povzdechne si a zvedne se z postele, která nezavrzala, jakoby to udělala, kdyby na ní seděl někdo opravdový. Přešel ke mně a sedl si tak, aby se na mě mohl podívat. Dlouhé nohy si natáhl a hlavou se opřel o zeď.
„Promiň mi to..." vzdychl. Natáhla jsem k němu ruku, ale ta jen pročísla vzduch. Zahleděl se na mě se smutným úsměvem.
„Je- je možnost.." polkla jsem knedlík v krku. „že bych tě mohla vrátit zpět?" zeptala jsem se se špetkou naděje v hlase. Armaros, ten dlouhovlasý dobrý démon jen pokrčil rameny.
„Nemohu po tobě žádat takovou věc."
„O nic mě nežádáš, chci to udělat. Jsi můj přítel."
„Dobře." usmál se na mě a v tu chvíli zmizel. Cukla jsem sebou. V šeru rubín v náhrdelníku slabě zasvítil a následně zhasl.
Žuchla jsem sebou na polštář. Neměla jsem sílu ani přemýšlet. V hlavě jsem měla pusto prázno.

Ráno mě probudil Alderaminův hlas.
„Vstávejte! Notak, ospalci.. Nechceme přece přespat celý den." naléhal. Waru cosi zabručel a choulil se v peřinách. Nakonec jsme přece vylezli. Byla jsem stále oklepaná, ale nedávala jsem to na sobě znát. Teda myslím. Jak to řeknu Waruovi? Bude mi věřit? Jak bude reagovat?
Zatím to nechme tak...

Z peřin nás vytáhla vůně pečiva, které Al donesl na snídani.
Po snídani jsme se vydali dál. Náš cíl byly zdejší lesy. Poslechla jsem si pár historek, které nám Alderamin vyprávěl. O příšerách a tajemných bytostech, které se v hlubinách lesa schovávají. Nevím, co zamýšlel, když nám tohle vyprávěl, ale odvahy mně ani Waruovi nepřidal. Ale já stejně měla hlavu plnou Armarose. On žije.

Po pár hodinách, které jsme lezli do kopců jako dívá zvěř a dávali si přestávky na jejich vrcholcích, jsme konečně spatřili to, co jsme hledali. Všude byly lesy, zelená tráva, stromy, říčky a kamení. Ale to hlavní se právě vynořilo zpoza stromů v úžině pod námi. Divokou řeku, která se na slunci třpytila jako ten nejdražší klenot, překračoval úzký dřevěný most, který už tu podle jeho vzhledu musel stát věky. Na druhé straně vedla vyšlapaná cestička až k nevelké chatrči. Ta měla doškové tašky porostlé tmavým mechem a šlahouny popínavých rostlin. Okna byla přivřená okenicemi, na kterých bylo cosi namalované, ale na to jsme byli moc daleko, abych si vzory prohlédla.
Al se spokojeně usmál.
„A jsme tady." prohlásil a Waru si pozorně prohlížel chatrč.
„Není to nebezpečné?" dostal nakonec ze sebe. Určitě je. Řekla jsem si v duchu. Nikdo ovšem neodpověděl nahlas. Žena, která ví všechno? Žije sama za horami...
„Připomíná mi to Jeníčka s Mařenkou." zabručela jsem a oba se na mě nechápavě podívali. Zasmála jsem se. Vůbec nevěděli, o čem mluvím.
Aspoň, že ta chalupa není z perníku..