Svět, v němž je láska zakázaná (Díl 1. ze série Světy) *PROBÍHÁ PŘEPIS*

Kapitola 7.

Společně s Paisley jsme k tomu obrovskému sídlu na ulici St. John's Wood dorazily asi hodinu po našem příjezdu do Británie. Když jsem vystoupila z auta, fascinovaně jsem se rozhlédla.

Naposledy jsem tu byla tak před rokem, když jsme se sestrami měly turné po Evropě. Za ten jeden rok, co jsme tu nebyly se to moc nezměnilo. Stejná bílá dvoupatrová vila s předzahrádkou a podzemní garáží, ve které Paisley zaparkovala Brandonovo auto a společně jsme se vydaly domovními dveřmi, do toho enormního sídla.

Právě teď jsem stála údajně přede dveřmi pokoje, který jsem měla na příští tři nebo čtyři týdny sdílet s jednou z mých sester. Sevřelo se mi hrdlo. Nebylo překvapením, že Stephanie s Ashley bez sebe nemohly být. Navíc tyto dvě spolu sdílí pokoj i u nás doma. Což v tom případě znamená...

Ne! Nechci být s Mackenzie v jednom pokoji! Ne, potom co mi řekla! Ne teď, kdy mezi námi panuje nepříjemné napětí! Ne, pokud mi bude neustále hučet do ucha!

Nebyla jsem s to zvednout svou ruku, chytit za kliku a stisknout ji, aby se dveře otevřely. Jakmile jsem se pokusila jenom o centimetr zvednout svou pravou ruku, začínalo se mi dělat nevolno, proto jsem jí ihned znovu spustila podél těla. Celé tělo mi brnělo napětím, když jsem znovu stála přede dveřmi jako trubka a sotva jsem se hýbala.

Lexi,... nebuď srab! Nebuď tak zbabělá a otevři ty dveře! Přece se nebojíš svojí vlastní sestry. Sestry, se kterou jste byly skoro jako dvojčata.

Mé podvědomí na mě křičelo a já v sobě zkoušela posbírat veškerou kuráž, kterou jsem v sobě mohla nalézt. Pěkně kousek po kousku.

Opět jsem zkusila zvednout svou ruku a tentokrát se mi už podařilo dosáhnout na kliku. Teď musím jednat rychle, než ztratím odvahu. Zhluboka jsem se nadechla a kliku pomalu stiskla. Dveře jsem otevřela... a člověka, který ležel na jedné z postelí, jsem zde rozhodně nečekala.

„Lex! Konečně jsi tady! Jak se ti líbí náš pokoj?" zvolala rozradostněně Ashley, moje nejmladší sestřička. Aniž bych se po našem pokoji pořádně rozhlédla, vyjeveně jsem na ní zírala.

„Já... já sdílím pokoj s tebou?" zeptala jsem se zmateně.

„Jo... překvapená?" Po její otázce jsem jenom oněměle přikývla. „Nevím, co se mezi tebou a Mack děje, ale požádala nás, jestli by nemohla sdílet pokoj se Steph. Pořád přemýšlím, proč. Má to co dělat s tím, jak jsi před odletem brečela?"

„Jen jsme se na něčem nepohodly, to je všechno," vyhnula jsem se tématu. Ashley naštěstí nevypadala, že by se chtěla vyptávat. Oddechla jsem si, že jí nemusím nic vysvětlovat.

Teprve teď jsem se podívala okolo sebe... a v tu ránu mi spadla čelist. Všechno je tak luxusně zařízené.

Zdi namalované do béžové barvy, dvě postele, které byly pokryté šedým saténovým povlečením, odkládací stolky vedle postelí, čistě bílý koberec, po mé pravici dveře do soukromé koupelny, vedle kterých stála obrovská bílá skříň a hlavně obrovské okno a balkón s výhledem na Londýn. No, prostě... nádhera.

„Tohle je teď náš pokoj, jo?" zeptala jsem se udiveně.

„Jo, je to super, co?"

„To je." S touto malou větou jsem vyšla směrem ke svém zavazadlu. „Tak co? Už sis vybalila?" zeptala jsem se jí, když jsem si sama začala z kufru vytahovat svoje věci. Někdo na tohle třeštidlo, které teď se mnou sdílí pokoj, přece dohlédnout musí.

„Vážně? Ty jsi jako převzala Mackenziinu roli, nebo co?" zeptala se se smíchem. Věděla jsem, na co naráží. Snažím se být až moc zodpovědná a vůbec se to ke mně nehodí.