Svět, v němž je láska zakázaná (Díl 1. ze série Světy) *PROBÍHÁ PŘEPIS*

Kapitola 15.

Lucasův pokoj vypadal na první pohled stejně jako náš, ale přesto se obrovsky lišil. Kromě krémově bílého koberce a šedě nabarvených stěn se zde vyskytoval pracovní stůl s notebookem, vedle něj piáno, kytara a mikrofon upevněný na stojanu. Kromě toho stála vedle stolu skříň, kde měl uložené veškeré věci na sebe, vedle ní byly umístěné bílé dveře, které vedly do jeho soukromé koupelny, v rohu vedle dveří na chodbu měl malý gauč, který spíše fungoval jako odkládačka na oblečení (válely se na něm nesložená trička, kalhoty i různé košile a já měla co dělat, abych mu to nezačala uklízet), na stěnách fotografie s rodinou a přáteli (a také dvě jenom se mnou, nad čímž jsem se musela pousmát) a celé místnosti dominovala postel s královsky modrým bavlněným povlečením.

Celý jeho pokoj doplňovalo velké okno s výhledem na mrakodrapy Londýna. Paradoxně jsem se zde cítila lépe, než ve svém vlastním pokoji. Samozřejmě zde nejsem poprvé, už jsem tu byla a nad fotografiemi, kde jsme my dva – naše osmnáctileté a dvacetileté já – se mi vždy roztáhly koutky do úsměvu.

Než jsem však stihla popřemýšlet nad tím, z jakých časů ony fotky pocházejí, otevřely se dveře. Lucas právě vešel do pokoje. Podívala jsem se na digitální hodiny, které měl položené na nočním stolku vedle postele. Byla jsem tu sama sotva tři minuty.

Bože, měl počkat alespoň pět minut. Bylo by to mnohem méně podezřelé.

„Ten pohled se mi líbí," řekl hned dráždivě chraplavým hlasem, když za sebou zavřel dveře.

„Jaký pohled?" zeptala jsem se nechápavě se svraštělým obočím.

Jeho koutky se o něco více roztáhly do stran. „Ty na mé posteli," odpověděl tiše a tak svůdně, že se mi znovu postavily chloupky na pokožce.

Tváře mi instantně zčervenaly a sklopila jsem pohled.

„Tak jestli se budeš chovat takhle, tak tě popadnu, zamknu, celou tě zlíbám a nechám si tě tady. Z téhle místnosti tě už nepustím."

Musela jsem se lehce zasmát. Vzhlédla jsem a řekla: „Budeš mě tady držet jako zajatce?"

„Jo," přimhouřil svoje oči. S pár kroky se ke mně postupně přibližoval, dokud nestál přímo přede mnou. Jeho pravá ruka zamířila na mojí tvář, kterou jemně hladil. Ach,... ten dotek jsem milovala. „A je mi jedno, co si budou o tom myslet ostatní."

Po těchto slovech, která mi v těle znovu spustila rozbouřené hormonální reakce, jsem vstala z postele a toužila už konečně přitisknout svoje rty na jeho.

Ale vzpomněla jsem si na jednu maličkost, kterou před chvílí zmínil.

„Zamkni," řekla jsem jednoduše. Jsme sice v bezpečí jeho pokoje, ale stále jsem nic nechtěla riskovat.

„Vaše přání je mi rozkazem," pronesl s ochraptělým hlasem jen několik milimetrů od mých rtů a udělal přesně to, co jsem mu řekla. „Spokojená?" zeptal se, když se vrátil na místo, kde před dvaceti sekundami stál.

Já už však nebyla ochotná čekat a doslova jsem se mu vrhla na jeho měkké růžové rty, které byly plné vášně. Úlevně jsem vydechla, když se naše rudé polštářky srazily. Byl nejprve překvapený, ale velmi rychle se mi přizpůsobil. Ruce jsem mu zabořila do vlasů a on si mě svými pažemi přitáhl k sobě.

Hormony ve mně bouřily, moje tělo i emoce byly pod jejich nadvládou. Prahla jsem po jeho dotycích, jeho rtech, jeho jazyku v mých ústech i všude jinde na mém těle. Moje ústa se pohybovala rychlostí blesku, čemuž se on velmi rychle též přizpůsobil a tentokrát jsem to byla já, kdo udělal první krok. Ani jsem nečekala na jeho pozvání a svým jazykem jsem mu olízla celou konturu jeho rtů, čímž jsem se vstupu naopak dožadovala.