Svět, v němž je láska zakázaná (Díl 1. ze série Světy) *PROBÍHÁ PŘEPIS*

Kapitola 26.

Část 2. - Lucas Taylor

„Lucasi?"

Z druhé strany telefonu jsem uslyšel jemný hlas mé sestry. Bylo půl sedmé ráno. Ona však zněla, jako by už dávno byla vzhůru.

„Jo, to jsem já, Candice," odpověděl jsem na její ustaranou otázku obsahující jen moje jméno.

I mým vlastním uším zněl můj hlas příšerně zoufale. Na druhé straně jsem uslyšel tiché zalapání po dechu.

„Je všechno v pořádku?"

Nad její starostlivostí jsem se musel usmát. Avšak to byl úsměv plný obrovského smutku. Měsíc jsem se už snažil vypořádat s krutou skutečností, že je pryč. Láska mého života, spřízněná duše i nejlepší přítelkyně – všechno v jednom. Žal mi do hrudi den za dnem vypaloval čím dál větší díru a zaplavoval mě. Topil jsem se ve svém vlastním smutku a zoufalství, jež jsem cítil. A Candice... ta byla v těchto těžkých chvílích mým strážným andělem.

Moje sedmnáctiletá sestra byla jako můj zachránce. Na to, že je tak mladá, je neuvěřitelně chytrá, vyspělá, soucitná,... má úplně všechno. Podporuje mě už od chvíle, kdy se stal ten srdcervoucí okamžik. Byla to ona, kdo mi po tomto dni zavolal a chtěl se ujistit, že jsem v pořádku. Věděla, že naše smlouva je nemilosrdná a věděla i o bodu tři. Před našimi rodinami jsme měli sice zachovat mlčenlivost, ale... jí jsem se s tím svěřil.

„Lucasi... ty a Lexi... vy- vy jste-" Ten den mi do telefonu křičela panikou. Lámalo se mi nad tím srdce.

„Jo, jsme spolu. No, teda... vlastně už ne." A po této větě jsem se zhroutil.

Bylo mi jasné, že viděla fotku nás dvou, jak se líbáme na rozloučenou. Viděli to všichni. Všichni už věděli, co se mezi mnou a Lexi děje. A Candice jí nikdy nepoznala. Ani moje máma, otčím a dvě další mladší sestry, které byly jejími fanynkami. Věděli ale, že je součástí mého života. Znali jí jako mojí nejlepší kamarádku, kterou nikdy nepoznali.

Nikdo z nich však nevěděl, jak moc jsem do ní zamilovaný, a že jsem svou lásku k ní zazdil vztahem s Nicole, se kterou měli možnost se seznámit.

A pak přišlo to trestní oznámení. Prý vloupání a krádež. Ano, stoprocentně! Jak asi, když jsem od doby, co holky odjely, pořád seděl zavřený u sebe v pokoji a pomalu jsem nevylézal?

To je taky věc, která mě mate. Proč nám ten bastard ještě nezrušil pracovní kontrakt, když už pro něj měsíc nepracujeme? Díky němu musíme tvrdnout tady v tomhle domě. Podle jednoho bodu smlouvy nesmíme jet za rodinou, pokud nemáme jeho svolení.

Už tu nechci být, do hajzlu! Chci jet domů! Domů za rodinou, od kterých nás ten magor odstřihl! Chci je vidět alespoň na jeden den předtím, než mě soud pošle na několik let za mříže za něco, co jsem ani neudělal!

Čeká mě to zítra. Soud s Damienem Camidgem. Vím jedno: i kdybych měl důkazy a toho nejlepšího právníka, nevyjdu z toho jako vítěz. Ne, pokud jdu do sporu s Damienem Camidgem, který nikdy – NIKDY – neprohrává.

Zítřek bude moje záhuba. To vím jistě. I přesto se však celé dva týdny snažím, aby Camidge nevyšel s čistým štítem, jako to má obvykle ve zvyku. Má totiž na svědomí tolik trestných činů, že je až nemožné, jak dobře mu všechno prochází.

Já ale nenechám, aby se toho sviňstva dopouštěl i na ostatních, a aby v tom pokračoval. Zkrátka, jestli jdu ke dnu, jde on se mnou.

„Lucasi? Jsi tam?" V telefonu se ozval Candicein hlas.