Svět, v němž je láska zakázaná (Díl 1. ze série Světy) *PROBÍHÁ PŘEPIS*

Kapitola 1.

Nová upravená a finální verze první kapitoly. :)

***

„Máš nádherné oči," zašeptal mi Lucas do ucha a já se zachvěla. Fascinovaně jsem se dívala, jak se jeho rty, které byly nepochybně při doteku měkké a jemné, hýbají, když mi právě skládal kompliment. Už z jeho nádherného hlasu mi znovu zašimralo v břiše. Neklidně jsem se zavrtěla a těžce bojovala se svými vlastními myšlenkami.

Nemůžu mu podlehnout. Prostě nemůžu. Jsme přátelé. Je sice pravda, že tento kompliment přišel hrozně nenadále. Poslední roky jsme se bavili čistě přátelskou řečí. Bez jakéhokoliv flirtování, které bylo před dvěma lety na denním pořádku. Bylo to ještě předtím, než potkal Nicole a v té chvíli měl svoje oči jen pro ni. To mě iritovalo, jelikož všichni viděli, že já jsem byla ta, co mu ukradla jeho srdce, které bilo jen pro mě, ne? Vždyť to mezi námi jiskřilo už od začátku.

Moje sobeckost se očividně prodírala na povrch stále víc a víc a to rozhodně není dobré. Měla bych mu jeho štěstí přát.

Protočila jsem očima nad jeho větou a snažila se tak nedat vědět, jak to se mnou zamávalo. „Tohle už jsi říkal tak stokrát. Ty máš nějakej fetiš na hnědý oči, nebo co?" provokovala jsem. Nemohla jsem si pomoct, ráda jsem ho škádlila. Hlavně kvůli jeho výšce. Nepatří zrovna mezi vysoké muže, ale je fakt, že ani malý úplně není. Jeho výška je tak akorát. Přece jenom sto sedmdesát devět centimetrů je... no, je to v pohodě. Kdyby ovšem mezi svými třemi kamarády nevypadal jako trpaslík. Brandon a Caleb jsou hotoví obři s metrem devadesát a Nolen... ten je pouze o pět centimetrů vyšší než Lucas. Proto si ho všichni kvůli tomu dobíráme.

Štěstí, že já nejsem o nic lepší. Měřím sto šedesát osm centimetrů, což je průměrná ženská výška, takže na tom nejsem zase tak špatně, jenže Lucas si vedle mě připadá, jak vysoký týpek a dělá si srandu z toho, jak jsem vlastně malá.

„Vlastně na tom ještě nejsem tak špatně," utrousí vždycky, když vidí, že jsem o půl hlavy menší.

„Tak se postav vedle Caleba a uvidíme," odvětím pokaždé provokativně a na rtech mi přitom pohrává škádlivý úsměv.

„Ty jsi potvora."

Oba v tu chvíli propukáme ve smích.

Myšlenkami jsem se vrátila do současnosti. Nad mojí odpovědí si pobaveně odfrkl a nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Kdybych měl fetiš na hnědý oči, koukal bych se pořád do těch Brandonových." Jeho větě jsem se zasmála. „Ty tvoje jsou hlubší. Nádhernější. Tmavý jako hořká čokoláda," zadíval se na mě. Já se naopak ponořila do modrého pohledu, který ke mně vysílal. Dostával mě do kolen. Jeho hypnotizujícímu safírovému zraku nikdy nebylo možné odolat.

Zraky se spojily. Nebylo nic, co by je mohlo od sebe odtrhnout. V břiše mi šimralo, srdce bušilo o hrudní stěnu, lapala jsem po dechu a rty mi lechtaly. Chtěla jsem, aby mě políbil. Toužila jsem po tom. Chtěla jsem, aby mě zbavil toho lechtavého pocitu na mých rtech z toho, jak moc se chtěly dotknout těch jeho.

Když se však o sebe opřela naše čela a nosy se otíraly, jako by mě polil kýbl ledové vody a rychle jsem se odtáhla.

„Lucasi,... tohle ne. Nemůžeme tohle dělat. Máš Nicole. Miluje tě a byla by zničená, kdyby-"