Svět, v němž je láska zakázaná (Díl 1. ze série Světy) *PROBÍHÁ PŘEPIS*

Kapitola 23.

„M-Mack..." oslovila jsem třesoucím se hlasem člověka na druhé straně telefonu.

„Lexi? Co se děje? Jsi v pořádku?" uslyšela jsem vystrašený hlas mé starší sestry.

Chtěla jsem jí mermomocí vysvětlit, co se právě stalo, jenže jediné, co ze mě vyšlo, bylo jedno přiškrcené slovo, které jsem říkala stále dokola. „Já... já..."

„Máš záchvat paniky... sakra... kde jste s Lucasem? Pořád u Camidge?" V jejím hlase byl zřetelně slyšet starostlivý i zděšený tón zároveň.

Hekala jsem, od pláče jsem měla červený opuchlý obličej a moje hyperventilace se mnohonásobně zhoršila. Tolik, že jsem skoro už nemohla dýchat. Místy jsem se na svém vlastním dechu začínala dokonce dusit. Plíce se opakovaně dožadovaly kyslíku a fungovaly pouze polovičně. Proto jsem nemohla pořádně ani mluvit.

Srdce se mi úplně zbláznilo. Nepravidelnými přeskoky mi naráželo do hrudní stěny a pichlavá svíravá bolest jako by se stále více a více stupňovala.

Takový silný záchvat paniky jsem měla naposledy před čtyřmi lety. Těsně po incidentu, který všechny moje psychické problémy odstartoval.

„J-... J-... J-jo." Skoro se mi to jednoduché slovo ani nepodařilo vyslovit.

„Do háje! Lex, nikam nechoď. Zůstaň tam, kde jsi. Hned jsme tam." S těmito slovy zavěsila a já se znovu zhroutila na lavici.

***

„Proboha, Lex!" přiběhli ke mně Nolen, Caleb a Brandon. Svoje sestry jsem ani nečekala, neodvážily se sem ani vkročit. I já cítila, že tohle není můj revír, když jsem vcházela do této obrovské skleněné budovy.

Jakmile jsem po oslovení svého jména vzhlédla a viděla ty tři kluky, které rovněž vidím naposledy, nevím, jestli se mi ulevilo, nebo spíše přitížilo. Myslela jsem si, že za mnou přišli jen oni, dokud se ovšem zpoza Brandona nevynořila zářivě blonďatá hlava a já okamžitě poznala, že to je moje nejlepší přítelkyně Paisley.

Srdce mi ztěžklo ještě mnohem víc, když jsem zahlédla její zděšený výraz s vyvalenýma očima, jakmile její zrak přistál na mém obličeji.

„Lex, ach můj bože!" Paisley si sedla vedle mě na bílou lavici a chytila mě za mojí třesoucí se ruku. Z druhé strany si ke mně přisedl Caleb a Nolen s Brandonem si klekli přede mě.

Nenaléhali na mě. Neptali se mě, co se stalo, protože ani nemuseli, bylo jim to z mého silného panického záchvatu jasné. Snažili se mě všemožně konejšit, přimět mě k hlubokým nádechům. Nekřičeli, jejich hlasy byly klidné, takže na mě naštěstí nepřinášeli ještě více stresu, jako to umí někteří lidé v mém okruhu. Ale ani snížit mou paniku se jim nepodařilo.

Stále jsem hyperventilovala a moje dýchací svaly už začínaly být vyčerpané. Bolely mě a hrdlo bylo sevřené v malou štěrbinu, tím pádem jsem se místy i dusila.

Chtěla jsem to zastavit. Opravdu ano. Ale nešlo to. Jediný člověk, kdo mě mohl v této situaci uklidnit, se právě nacházel za skleněnými dveřmi u monstra, které mu dává nechutně škaredou lekci o tom, co všechno způsobil a zároveň ztratil. Mučí ho tam. Rve mu do hlavy, že je to všechno jeho vina.

Tyto myšlenky mi ještě více lámaly srdce. Kdybych neměla takovou silnou panickou ataku, která mě omezovala ve veškerých činnostech, vtrhla bych tam a ze spáru té businessmanské bestie ho zachránila. To by však udělala Lexi, která se zrodila v mé fantazii, nikoliv já. Opravdová Lexi by zde totiž dále seděla a žalostně se zajíkala nad končícím zamilovaným románkem, který sotva začal.