Svět, v němž je láska zakázaná (Díl 1. ze série Světy) *PROBÍHÁ PŘEPIS*

Kapitola 25.

Upozornění: Tato kapitola je dost těžká na psychiku, takže nevím, jestli to citlivější povahy úplně snesou. Nerada bych totiž byla zodpovědná za vaši psychickou újmu... ne, tak hrozné to snad není. 

Užijte si kapitolu. :)

***

Celou noc se mi hlavou honily neblahé myšlenky, které mě děsily. Vkrádaly se mi pod mozkovou kůru až do vnitřku. A nebyly zrovna pozitivní.

Psychická bolest, kterou jsem právě prožívala, mi prožírala můj zdravý rozum z něhož už nezbývalo příliš mnoho. Chtěla jsem řvát, brečet, vztekat se, lehnout si do postele a už nikdy nevylézt.

Zprávy se dále hrnuly a všechny měly ten samý scénář. Svět mě nenáviděl. Stačil jeden debilní bulvární článek, ještě k tomu ohavně lživý, a fanoušci se najednou obrátily proti mně. Člověk by řekl, že fanoušci jsou věrní za každých okolností. I když bulvár o jejich oblíbených umělcích roznáší špínu. Ale asi ne. Asi jsem moc naivní. Lidi věří všemu, co bulvár napíše. Zvlášť, když mají „důkazy", které se ani neměly dostat na veřejnost a udělaly z nich nechutnosti, které jsem ani neudělala.

Chtěla jsem si od té bolesti ulevit. Ulevit takovým způsobem, jakým jsem vždycky pohrdala. Svírat ve svých prstech cokoliv ostrého a přejíždět si tím po slabé pokožce na zápěstí, dokud by z rány netekla rudá karmínová tekutina. A já bych v tu chvíli zapomněla na svou chorou psychiku a soustředila se pouze na fyzickou bolest.

Vyvalila jsem oči, když jsem si uvědomila, co mi právě projíždí hlavou. Opravdu jsem přemýšlela nad sebepoškozováním. Vyděsilo mě, jak moc mě to láká. Jak moc to chci vyzkoušet. Jak moc si chci takhle ulevit od psychické bolesti.

A já to také udělala. Udělala jsem to hned ráno, co jsem se probudila. Vyrazila jsem do koupelny v patře, ve skříni s holítky našla žiletku a ostrým rohem jsem se dotkla žíly pod tenkou pokožkou na zápěstí. Prudká bolest mnou projela, když jsem na žiletku zatlačila a kapky karmínové tekutiny začaly vytékat. Soustředěnost se zaměřila na fyzickou bolest, kterou mi ta ostrá kovová věc způsobovala a zapomněla jsem, co za dramata se v mém životě děje.

Dříve jsem nechápala, proč to tolik lidí praktikuje, ale... teď už vím proč. Odvádí to pozornost od sviňstev, co se jim dějí v životě.

Udělala jsem si asi tři řezné rány na levém zápěstí, chvíli nechala bolest působit na mozek, žiletku umyla a rány si ošetřila. Dlouhé rukávy mého neonově zeleného trička mi poté jizvy zakrývaly. Takže nikdo nic nevěděl. Ani jsem nechtěla, aby se někdo dozvěděl, co si dělám za zvěrstva.

Sebepoškozování však nebyla jediná věc, o které jsem přemýšlela. Moje mozkové závity totiž byly nastavené ještě na morbidnější obrátku. Můj zrak stále dokola zpozorovával předměty, u kterých mě vždy napadla jediná věc. Viděla jsem okno, pomyslela jsem na skok z něj. Viděla jsem zásuvku, napadlo mě do něj strčit špendlík nebo nůž. Nůž samotný mi připomínal, jak jednoduché je si probodnout hrudník. Se šňůrou na prádlo mi na mysl přišlo oběšení a samotná žiletka, kterou jsem si ulevovala od psychické bolesti mi připomínala, jak moc by bylo jednoduché jen malinko více přitlačit a odejít z tohoto bolestného života.

Sebevražedné myšlenky u mě také nebyly nic nového. Před čtyřmi lety se mi hlavou míhaly neustále. Můj psychoterapeut mi však poradil jednu věc. A to vzpomenout si na lidi, které miluju a dennodenně mě obklopují. Jak by se cítili, kdybych se zabila? Chci jim opravdu způsobit tu bolest? Být sobecká a nemyslet na to, jak moc bych jim svým činem ublížila? Chci to snad? Ne! Samozřejmě, že ne!