Svět, v němž je láska zakázaná (Díl 1. ze série Světy) *PROBÍHÁ PŘEPIS*

Prolog

Nově upravená verze. :)

***

Část 1. - Lexi Calnanová

Kariéra v hudebním průmyslu je dobrodružství, od kterého nikdy nevíte, co čekat. Spoustu lidí má umělce za osoby, které si žijí svůj sen. Nemá cenu nalhávat, že to není pravda. Je spoustu zpěváků, herců, nebo různých jiných slavných osobností, kteří si slávu a pozornost od lidí i novinářů užívají. Nejen, že je v podstatě miluje celý svět, ale vydělávají si tím, co je baví. A peníze, které si umělec tvrdě vydělá, vůbec nejsou malé.

Co se ale děje za oponou takové práce, to už mnoho lidí neví.

Pokud najdete dobré a proslulé hudební vydavatelství, které je po celém světě známé, nikdy se bohužel nestane, že by s vámi jednalo s respektem. Praktikuje se zde totiž jedna nechutná věc. A to je otroctví. Ano, přesně tak. Vaši nadřízení vám začnou ovládat nejen vaše profesionální, ale i osobní životy. Neustále poroučí, co máte dělat, a jak se na veřejnosti chovat. Odstřihnou vás od rodiny, změní vám osobnost, a dokonce mají v nadvládě i vaše milostné vztahy.

Váš život se prakticky stane veřejným exemplářem na výstavě hudebních interpretů. A nikdo o takový život nestojí.

V tomto případě i láska se může velmi snadno stát zakázaným ovocem. Něčím, o čem můžete jen snít. Pokud se zamilujete do člověka, který vám brání v práci, nebo je podle vydavatelství nevhodný pro vaši veřejnou reputaci, čekají vás fatální následky. Vaše štěstí je nezajímá. Jde jim pouze o prachy, které prostřednictvím vás vydělají.

Skutečně krutý svět.

Svět, který potkal i mě. Mě a kluka, do kterého jsem byla velmi dlouhou dobu zamilovaná. Proklínala jsem všechny okolo sebe za to, že mě nikdo před tímhle nevaroval. Že mají zpěváci jako my takhle tvrdé podmínky.

Zažili jsme si toho hodně. Oba dva. A, abych řekla pravdu, už předtím než jsem se o těch nechutných praktikách dozvěděla, mi zamilovanost do něj dost ubližovala.

Nebylo vůbec těžké se do něj zamilovat. Jeho šarm, charizma, povaha extroverta a smysl pro humor byly prostě okouzlující samy o sobě. Propadla jsem mu velice snadno. Už jen první pohled na něj mi dělal v těle neuvěřitelné věci. Neznala jsem to. Za svých dvacet let života jsem už randila, ale tohle jsem necítila nikdy.

Nikdy se mi nerozbušilo srdce takovou intenzitou, když se na mě usmál. Nikdy se mi nezrychlil dech nervozitou, když na mě promluvil. Ani jsem se nikdy zvlášť v konverzaci s klukem nezakoktávala,... dokud se mi ovšem v šestnácti nestal vážný incident, který mi kompletně změnil pohled na kluky a porouchal mou psychiku.

Moje problémy s důvěrou se ale najednou vypařily do vzduchu, když jsem se dostala do přátelské konverzace s ním. Když na mě však promluvil úplně poprvé, nebyla jsem výřečná vůbec. Jako by moje hlasivky téměř neexistovaly. Jakmile svou pozornost přesměroval ke mně, reakce mého těla započaly a oněměla jsem. Kvůli mým psychickým problémům se poté dostavil panický záchvat a já utekla. Bez jediného slova.

„Ahoj, jsem Lucas..."

Stačila jedna věta. Jedna pitomá seznamovací věta, kterou si říkají úplně všichni, když se poprvé vidí. Jenže mně se z jeho medového hlasu a toho neodolatelného britského přízvuku až zatajil dech a jeho pronikavý nebesky modrý pohled mě propaloval skrz naskrz tak moc, že jsem měla chuť utéct na nejvyšší vrcholky hor a schovat se tam před ním navěky.

Najednou ta nejjednodušší věta „Ahoj, já jsem Lexi." nebyla tak snadná říct. Připadalo mi nemožné jen otevřít ústa a donutit svoje hlasivky, aby začaly pracovat, natož mu odpovědět celou větou.

Až tak jsem z něj byla vedle.

Netrvalo však dlouho a nalezli jsme pouto, které nebylo možné přetrhnout. Bylo to, jako bychom byli k sobě přivázaní neviditelným provazem, který nešel přeseknout ani tím nejostřejším mečem. Byl to můj nejlepší kamarád, ale já jsem věděla, že pouze kamarádství k němu rozhodně nechovám. Myslela jsem si však, že si profesionálně umím nasadit masku nezaujatosti, ale doneslo se mi, že ne. Cizí člověk, který mě nezná, by mi to sice sežral i s navijákem, ale moje sestry mě prokoukly téměř na začátku.

Marně jsem si namlouvala, že ke mně cítí to samé, co já k němu. Protože, když tehdy přišel a představil mi jeho přítelkyni, která však do jeho života přišla o šest měsíců později než já, můj vnitřní svět se zhroutil. A v tu chvíli jsem poznala, že je to čistě jednostranné.

Spřízněná duše... sám mi tak říká. Byla to jeho přezdívka pro mě – pro nejlepší kamarádku, na kterou se spoléhá, že ho podpoří, a že tu pro něj bude i v těch nejtěžších chvílích. Při tom oslovení se ony reakce mého těla znovu spustily, začala ve mně stoupat hladina naděje a já se těšila, jak se v ní budu topit.

Ale když s tímto oslovením neskončil ani potom, co si našel svou vyvolenou – kterou jsem nebyla já –, všechny moje naděje klesly pod bod mrazu.

Je to pouze přátelská přezdívka... a na tom se nikdy nic měnit nebude.

Přesně tohle jsem si pomyslela vždy, když se moje naděje vypařovaly. Neměla jsem však ani tušení, že budu jednou na tyto chvíle vzpomínat jako na procházku růžovou zahradou oproti tomu, co všechno se na nás nahrnulo.

Nikdo z nás netušil, jak se náš svět za následující roky přetočí vzhůru nohama.

Můj příběh je smutný, žalostný, bolestivý, ale zároveň plný radosti, překvapení a nečekané naděje. Připravte se na emocionální horskou dráhu. Protože přesně takové moje vyprávění je.