Svět, v němž je láska zakázaná (Díl 1. ze série Světy) *PROBÍHÁ PŘEPIS*

Kapitola 17.

Na krku jsem stále cítila dlouhé ženské prsty ještě několik hodin potom, co se ta hrozná událost stala. Vzpamatovala jsem se sice tak po jedné až dvou hodinách, kdy mi začal znovu správně fungovat zrak i sluch, ale psychicky to se mnou dost zamávalo.

Nejvíc mě na tom děsí to, že jsem byla jen jeden malý krůček od úplného udušení. Kdyby mě držela ještě o několik sekund déle, už bych tady nebyla. Jednoduše by mě zabila.

Lucas se mnou zůstal celou tu dobu a potom, co ta zrůda odešla a on si mě přitáhl do svého medvědího objetí, které jsem ovšem velmi uvítala, mi do mozku konečně dorazilo, co se právě odehrálo. A já se zhroutila. Emoce se nahromadily a šly ze mě ven v podobě slaných kapek, které mi proudem vytékaly z očí. Nebránila jsem se tomu. Je to přirozená reakce a šok si udělá svoje.

Po třiceti minutách, kdy mě moje brečení přešlo, jsme se přesunuli na gauč do obýváku. Pro změnu jsem však žádné emoce neprojevila. Jenom jsem seděla na bílém gauči a koukala do prázdna. A to několik dlouhých minut. Byla jsem jako robot a Lucas vedle mě seděl a šeptal mi do ucha konejšivá slova. Nic se mnou však nedělala.

„Lexi," zašeptal už poněkolikáté moje jméno. „ona se už k tobě nedostane. Neboj se. O to se postarám. Nechci si ani domýšlet, jak by to skončilo, kdybych se v té kuchyni neobjevil včas. Je to moje vina, neměl jsem tě tam s ní nechávat samotnou." Jeho hlas se třásl. Poznala jsem, že má na krajíčku. Nemohla jsem ho vidět brečet, samotnou mě to úplně ničilo a cítila jsem se jako hroutící se barák při demolici.

Než jsem se však stihla na něj otočit a něco říct, cvakly klíče v zámku a já ztuhla. Uklidňovala jsem se však tím, že už se někdo musel vrátit, že to nemůže být znovu ona. A moje doufání se naštěstí přeměnilo v pravdu.

„Tak jsme tady! Je tady někdo?" ozval se Nolenův hlas z chodbičky. Společně s Calebem se vrátili z meetingu. Vypustila jsem ze sebe veškerý vzduch, který jsem v sobě držela. Jenže tu jsem slyšela i pár ženských hlasů, které slyším dennodenně. Jsou tu i moje sestry.

„Jsme tady!" zavolal na ně Lucas, aby šli za námi. V jeho hlase se ozývala čirá psychická bolest. Stále mě objímal a já ho nechala, koneckonců jsem si prožila psychicky vyčerpávající situaci.

„Jéžišmarja, stalo se něco?" zaslechla jsem za námi vyděšený hlas mé nejstarší sestry. Oba jsme museli vypadat fakt zoufale.

„Byla tady Nicole a... chtěla Lex ublížit," ozval se Lucas s třesoucím se hlasem, ale nepouštěl mě. V tu chvíli jsem uslyšela množství hlasitých kroků, které byly čím dál blíž. Za několik sekund se všichni objevili u nás rozestavění okolo gauče.

„Lexi, jsi v pohodě?" vykřikla Mack s hlasem plným strachu, když se objevila vedle mě a sedla si na gauč. Nezmohla jsem se na slova, pouze jsem v záporu zavrtěla hlavou. Nebyla jsem v pořádku, to ani náhodou.

„Nicole? A co jí udělala?" zeptal se Caleb taktéž se strachem a zmatením zároveň. V tu chvíli mi došlo, že o pravé tváři Nicole vím jenom já, Mack, Lucas a Paisley. Nikdo jiný to nevěděl.

„Jo, Nicole. Ukázalo se, že její chování na nás celou dobu hrála. Manipulovala se mnou... s námi všemi. Vyklubal se z ní neuvěřitelně zlý člověk. Použila na mě svůj falešný šarm, abych se do ní zamiloval, to se jí bohužel částečně povedlo a tady Lexi chtěla zničit. Nevím, co se přesně stalo, ale když přišla, na chvíli jsem si odběhl a když jsem se vrátil,..." odmlčel se a hlas se mu zlomil.

Po chvíli mlčení se však vzpamatoval, sebral veškerou odvahu a dořekl svou myšlenku. „Když jsem se vrátil, viděl jsem, jak Nicole drží Lex pod krkem. Byla celá fialová, sotva sípala. Kdybych tam nepřišel a nezarazil to včas, nejspíš by-" nedořekl to. Ani nemusel, našim společníkům všechno došlo.