Svět, v němž je láska zakázaná (Díl 1. ze série Světy) *PROBÍHÁ PŘEPIS*

Kapitola 27.

„A zbytek toho Lexinýho videa jste viděli?"

„Jo, vysvětluje tam celou její situaci. Odhalila Camidge a obhájila svou reputaci."

„Ten Camidge je taková proradná svině! Proč si vybral zrovna Lexi? Už se s tou svou psychikou pomalu začínala léčit a on jí úplně dodělá!"

„Je to hajzl! Nemůže prostě snést, že z něj bulvární články dělají Paulova parťáka."

„To tady vážně nebudeme mluvit o tom, že je Lexi mrtvá?! Proboha, vždyť ona se zabila!"

„Nemaluj hned čerta na zeď, Paisley! Není jistý, jestli je mrtvá. Ve zprávách psali, že se pokusila o sebevraždu, ne že jí spáchala!"

Hlasy a panické křiky mých přátel se řinuly kolem mě a já se je snažil co nejvíce ignorovat. Seděl jsem na bílém gauči v našem rozlehlém obýváku obklopený ostatními a moje oči byly směřované k zemi. Páteř jsem měl shrbenou, hlavu sklopenou a schovanou v dlaních. Slzy mi přetékaly z očí. Nemohl jsem je zastavit. Byl jsem jako v transu. Mí přátelé vedli žhavou debatu a já se do ní nezapojoval. A to z jediného důvodu – chtěl jsem být sám.

Můj vnitřní svět se úplně zhroutil. Rozpadl se v prach. Myslel jsem si, že to se už stalo v ten osudný den, kdy moje milovaná Lexi odletěla zpátky do Ameriky s tím, že už jí nikdy neuvidím, ale po dnešním neuvěřitelně těžkém ránu jsem zjistil, že ještě něco málo ve mně zbývalo. Ať už tam však toho bylo sebeméně, teď už tam nebylo vůbec nic. Můj zdravý rozum ze mě vyletěl a rozplynul se jako oblak dýmu.

Panika a strach byly jediné emoce, které jsem dokázal projevit. Vycházelo to ze mě jako z čerstvě nastartovaného tryskáče. Nejdřív jsem seděl na podlaze, kde jsem se se slanými kapkami v očích kolébal ze strany na stranu jako blázen ve svěrací kazajce a potom jsem se s pomocí mých přátel ocitl tady. Na gauči. A stále tu nesnesitelnou bolest ventiluju ven.

Už je mi všechno jedno. Je mi jedno, jestli ztratím kariéru, je mi jedno, jestli si už nikdy v tomhle odvětví nenajdu práci, je mi jedno, jestli budu muset Camidgovi zaplatit miliony liber... a je mi dokonce jedno, že ze soudu vyjde Camidge nejspíš znovu jako ten hodný s čistým trestním rejstříkem.

Takže, takhle se člověk cítí, když se ho dotkne totální beznaděj? Když ho dožene to nejhlubší dno?

Lexi,... ach, můj bože, Lexi! Lásko moje! Cos to provedla?!

Srdce mě rozbolelo ještě mnohem více a nepříjemná řvoucí agonie se mi rozšířila cévami a nervy po celém mém těle, div mi tenké stěny vlásečnic a nervových konečků nepraskly, když jsem zavřel oči a viděl tu nádhernou andělskou tvář s těmi neodolatelnými čokoládovými kukadly, které se na mě dívaly s takovou láskou a zbožností, jenž mě dostala na kolena. A když ztmavly tak, že jejich barva byla skoro černá a odrážela se v nich touha společně se vzrušením, vždy si vzpomenu na pocit, kdy mi škublo v rozkroku a měl jsem co dělat, abych jí svými pažemi silně nestiskl, všechno z ní nestrhl a nepomiloval se s ní. Zvlášť když po mě hodila svůj svůdný pohled a škádlivými řečmi mě provokovala. Moc dobře věděla, co dělá. A to byla jedna z milionu věcí, co jsem na ní miloval.

Miloval... miloval... bože, ten minulý čas tak neskutečně bolí!

Měl jsem chuť řvát. Vyřvat si svoje plíce. Řvát tak dlouho, dokud neztratím hlas. Dostat tu agonii ze sebe tím, že mi explodují hlasivky.

Láska, kterou k ní cítím, se mi ani nevejde do srdce. Přetéká a naplňuje všechny cévy v těle. Miluju ji. Bože, miluju ji tak moc, že bych se pro ní zabil. Vzdal bych se svého vlastního života jen proto, abych ho mohl darovat jí. Nebo bych zaprodal svou duši ďáblu. Rozerval si svou hrudní dutinu a vyndal si z těla svoje srdce...