Svět, v němž je láska zakázaná (Díl 1. ze série Světy) *PROBÍHÁ PŘEPIS*

Kapitola 31.

„Takže pro mě to znamená další dva měsíce nic nedělání." Lexin hlas mi narážel do ušních bubínků. Byl to zvuk, který mi způsoboval neuvěřitelnou euforii a vlnu hormonů štěstí, kterými jsem byl přímo opilý.

„Zpívat můžeš. Donahrajeme naše album a potom si dáme pauzu, dokud zase nebudeš moct tančit. Musíš se uzdravit, Lex," pronesla Stephanie. „Už jsme se zmínili, že ti zjistili srdeční slabost?"

„Asi tak pětkrát. A jen tak se mi to z mozku nevypaří, takže tuhle informaci už prosím vynechte."

„Neboj, taky o tom nechceme mluvit. Ale určitě si zase musíš zaplatit psychoterapeuta. Potřebuješ ho," řekla Stephanie.

„Jo,... po tom, co jsem provedla, ho potřebuju jako sůl," souhlasila a dále to nerozváděla.

Byl další den. Den po tom, co Lexi podstoupila katetrizační ablaci. Chtěli jsme s ní strávit čas, ale byla unavená. Usnula téměř hned po tom, co se s ní všichni pozdravili. Potřebovala odpočívat a když věnovala pozornost tolika lidem najednou, velmi snadno jí to unavilo. Já jsem však neodešel. Byl jsem s ní.

Ležet s ní v jedné posteli, slyšet její klidný dech a mít její hlavu na své hrudi, bylo neuvěřitelné. Jako kdybych to všechno zažíval úplně poprvé.

„Lucu?" ozval se její rozkošný ospalý hlas, když jsem se chystal odejít společně s ostatními.

Otočil jsem se. „Ano?"

„Ty někam spěcháš?" zeptala se se zavřenýma očima.

„Ne, nespěchám," odpověděl jsem.

Nadechla se předtím, než se mě zeptala. „A nemohl bys tu se mnou zůstat?"

Srdce mi poskočilo. Potají jsem doufal, že mě o to požádá. Navrhl bych jí to sám, ale nechtěl jsem se vnucovat.

Bez váhání jsem přikývl. „Jistě, že mohl, Lex. Zůstanu tady s tebou."

Ospale se usmála.

Chystal jsem si sednout zpět na židli, když vtom jsem jí znovu uslyšel, jak promluvila. „Ne, nesedej si. Lehni si ke mně."

Neměl bych. Bylo to zakázané. Ale kdo jsem, abych dodržoval pravidla? Navíc mi při jejím prosebném hlase znovu pokleslo srdce tak, že jsem nedokázal odolat.

Beze slova jsem udělal přesně to, co po mně chtěla. Lehl jsem si k ní na postel a ona si mi bez váhání položila svou hlavu na hruď. Omotal jsem svoje paže okolo ní a pevně jí stiskl. Vypustil jsem ze sebe dlouhý povzdech, který jsem ani nevěděl, že jsem v sobě takovou dobu držel. Byl to oddech plný úlevy. Úlevy z toho, že jí mám konečně ve svém náručí.

Byli jsme od sebe pouhé dva měsíce, ale mně to připadalo jako dvacet, ne-li třicet dlouhých let.

„Chyběl jsi mi," zamumlala do mého bílého trička. Na tváři se mi automaticky po této její malé větě vytvořil široký úsměv.

„Taky jsi mi chyběla," odpověděl jsem potichu. „Teď spi, lásko. Jsi unavená a potřebuješ odpočívat."

Pár sekund na to jsem si plnými doušky užíval její sladké tiché pochrupování.

„Lex, musím ti něco říct." Hlas Mackenzie mě vrátil zpátky do reality.

„Co?" zeptala se brunetka, pro kterou mi hoří srdce láskou.