Svět, v němž je láska zakázaná (Díl 1. ze série Světy) *PROBÍHÁ PŘEPIS*

Kapitola 18.

Nově přepsaná osmnáctá kapitola. :)

***

Nechala jsem veškeré činnosti, kterou jsem vykonávala, jelikož jsem už poněkolikáté za posledních dvanáct hodin ztuhla. Stáhnout si dneska vlasy do culíku byl špatný nápad. Zvlášť když jsem si zapomněla ta červená znaménka zamazat makeupem. Což jsem si bohužel uvědomila až potom, co si jich Paisley všimla.

„To je cucflek?" zeptala se stejným tónem v hlase, když jsem na její první otázku nereagovala.

V tu chvíli se moje hlasivkové vazy rozpačitě rozkmitaly.

„Ne. Není. Kde bych k němu přišla, prosím tě?" otočila jsem se na ní a na konci věty se snažila zasmát, ale nedivila bych se, kdyby to vypadalo jako křečovitý škleb.

„Tak co to je?" zeptala se znovu.

Do mozku mi nepřišel absolutně žádný chytrý argument, proto jsem plácla první blbost, co mě napadla.

„Copak já vím? Asi kousanec od komára." Nad tou větou jsem měla chuť se zašklebit. Zněla jsem jako naprostý idiot.

„Jasně. Takhle vypadají kousance od komára. To musel být nějakej nenasytnej komár, když máš dva – ne, dokonce tři – vedle sebe. Další pak pod čelistí, na druhé straně krku a dva na levý klíční kosti. Teda, ten se fakt nadlábl," smála se a já se v duchu neuvěřitelně proklínala za tak stupidní argument.

„Lucasi, nevíš o tom něco?" zeptala se přítomného, který byl celou dobu s námi v kuchyni. Ježiš! Já úplně zapomněla, že je tu taky. A že všechno slyšel.

Do háje!

Reakci měl očekávanou: zakuckal se. Moc dobře jsem chápala, proč byl celou dobu zticha a nezastal se mě. Paisley není hloupá a došlo by jí hned, že mi ty znaménka udělal Lucas, kdyby promluvil. Proto jsem mu to neměla ani za zlé.

Jenže,... stejně se ho zeptala, jako kdyby všechno věděla. To mě znepokojovalo.

„Já? Proč bych měl o tom něco vědět? Je její věc, s kým se stýká. Já jí do toho nekecám," řekl s naprostým klidem, až mě to děsilo. Ale, jak už jsem řekla: je mnohem lepší herec, než já.

Paisley si povzdechla. „Nechte toho divadla, jo? Já mám oči a vnímám, co se kolem mě děje. Všechny ty vaše gesta, nenasytné pohledy, toužebné úsměvy a potom dokonce i mizení nahoře v pokojích. Myslíte si, že je nenápadný, když tady Lexi najednou odejde nahoru a za dvě minuty za ní ty, Lucasi?"

Plíce mi přestaly fungovat už podruhé za tento den. To, že je Paisley vnímavá, jsem věděla, ale že až takhle?

Tentokrát si povzdechl i Lucas. „No, dobře, no! Tak jsme se možná tak trochu dali potají dohromady. Divíš se, že jsme to nikomu neřekli? Nevíš o bodu tři, nebo co?" Při poslední otázce trochu zvýšil hlas.

„A Lexi to ví?" zeptala se Paisley.

„Jo, ví to. Od včerejška. Domluvili jsme se na tom, že s tím slejzáním přestaneme, až holky odletí zpátky do Ameriky." Mluvili spolu o mně, jako bych s nimi momentálně vůbec nebyla v místnosti. „Paisley, ať už o nás dvou víš teď cokoliv, nikomu ani muk, to ti je doufám jasný."

„Neblázni! Tohle bych v životě nikomu neřekla. Ještě když vím, co všechno vás to může stát." Paisley se podívala zpátky na mě. „A ty mazej do koupelny a zakryj si to. Nebo si aspoň rozpusť vlasy, aby to nebylo tak snadno na očích."

Poslechla jsem jí a svoje dlouhé hnědé vlasy jsem si uvolnila z gumičky.

Důvěřovala jsem jí. Byla jsem ráda, že ze všech lidí, co jsou tady s námi, to byla zrovna ona, kdo na naše malé tajemství přišel. Byla jsem si jistá, že u ní bude jako v hrobě.