Svět, v němž je láska zakázaná (Díl 1. ze série Světy) *PROBÍHÁ PŘEPIS*

Kapitola 9.

Jak jsem Lucasovi řekla, tak také udělal. Celou sobotu se věnoval jen jí, ale ani náhodou to nevypadalo, že by to její chování nějak změnilo. Jediné, co jsem postřehla, bylo jen to, že když jsem vešla do místnosti, kde se oba právě nacházeli, tak se k němu najednou přitiskla jako přísavka, i když se zrovna nijak nedotýkali. A Lucas se nejen nechal, ale ještě si jí k sobě přitáhl blíž a jednou, to byl zrovna večer, jsem si koutkem oka všimla, že jí krátce políbil do vlasů. Krátké nečekané gesto, které ale poví mnohem víc, než slova.

Lhala bych sama sobě, kdybych řekla, že jsem se v té chvíli necítila, jako kdyby mi někdo dlaněmi silně objal krk a tlačil mi na něj tak dlouho, dokud bych úplně nepřestala dýchat. Ze staženého hrdla se mi v očních kanálcích také začínaly tvořit slané kapky, které jsem však úspěšně dokázala držet v zajetí mých očních víček a u hrudi jsem ucítila ostrou bolest. To všechno jsem však dokázala úspěšně schovat.

Toto zarmoucení jsem však nedokázala už skrývat před mými nejlepšími přáteli. Paisley mě opět prokoukla a já se jí zhroutila v náručí, i když jsem se usilovně snažila všechno držet v sobě.

Fakt se chovám jako slaboch!

To opravdu nedokážu udržet svoje emoce na uzdě? Musím se při každé příležitosti, co se naskytne, zhroutit v slzách?

Lucas. Musím myslet na Lucase. Na to, jak je ve vztahu s Nicole šťastný. Na to, že potřebuje podporující kamarádku, jako jsem pro něj já. Nesmím myslet na to, co chci já, protože to stejně v nejbližší době nedostanu. Nesmím být sobecká!

Nemohla jsem si před Paisley však odpustit jednu věc a musela se optat na to, jak se Nicole chovala v její přítomnosti.

Říkala mi téměř to samé, co Lucas. Prostě to, že se Nicole nechová normálně. Její povaha, jako by se za ten týden kompletně změnila. Z milé a přátelské dívky, která se za každých okolností chová zdvořile, se najednou stal chodící robot bez emocí. Všechny úsměvy, které házela na všechny strany, v sobě neskrývaly ani špetku upřímnosti. Nucenost z nich jen sršela.

Pokaždé se mi nad tím na čele objevila vráska, která značila, jak moc mě to mate. Děsně mě zajímalo, co její chování takhle moc změnilo.

Copak to ale takhle sama dokážu zjistit? Nemůžu si přece jen tak pohodově nakráčet k ní a zeptat se jí, jako by se nic nedělo. Vím, jak by se zachovala. Hodila by po mně další nucený úsměv a sladkým hláskem by odpověděla: „Nic se neděje. Co by?" A v tom případě nemá cenu se snažit s ní navázat rozumnou konverzaci.

Nechala jsem to tak, jak to je. I když mě zvědavost sžírala zevnitř.

Zrovna jsem stála v kuchyni před linkou, o kterou jsem se opřela a popíjela svůj horký čerstvě uvařený čaj s medem a citronem, když jsem uviděla ženskou siluetu, která právě prošla za mnou dovnitř dřevěným rámem. Odtrhla jsem zrak od svého hrnku a málem jsem se zadusila, jelikož ona dívka, která vstoupila do kuchyňské místnosti, byla moje starší sestra Mackenzie.

Tohle je vůbec náš první střet po naší hádce, kdy jsme samy dvě v jedné místnosti. Srdce mi zvýšilo tep a v duchu jsem se modlila.

Ignoruj mě, prosím. Nevšímej si mě, jako bych tady nebyla.

To bych ale musela já být ta, která taktéž projevuje mlčící metodu zvanou ignorace. Ale ne! Já na ní musela zírat jak na tříhlavého draka. Pohled jako by byl k ní přilepený. A pak se zničehonic otočila a její zrak přistál na mně.

Do háje zeleného! Lex, to svou zvědavost pro jednou nedokážeš ovládat?!

Mého pohledu, který k ní směřoval, se hned musela samozřejmě chytit.