Svět, v němž je láska zakázaná (Díl 1. ze série Světy) *PROBÍHÁ PŘEPIS*

Kapitola 22.

Když jsem s rozklepanými koleny nastupovala do Lucasova auta, myslela jsem si, že omdlím. Hlava se mi točila, hrdlo jsem měla sevřené, žaludek se mi pomalu a mučivě převracel naruby a celé mé tělo se třáslo. Kdykoli jsem se snažila do sebe dostat vzduch, nikdy se mi nepodařilo se pořádně nadechnout, jelikož moje plíce byly stresem smrštěné. Dostavila si i známá svíravá bolest na hrudi s přeskoky srdce.

Panický záchvat byl téměř za rohem. Ale nedostavil se úplně.

Není důvod panikařit, uklidňovala jsem se. Alespoň zatím ne.

Avšak skutečnost, že si zavolal pouze nás dva – mě a Lucase – mi dodávala na stresu. Tohle není dobré. Proč by si nás volal ředitel vydavatelství Camidge Records, kdyby to nebylo něco vážného? Za normálních okolností nedovolil umělcům Paula Johnsona ani překročit práh svého revíru. Přesto mě chce s Lucasem ve své kanceláři.

„Jsme v průšvihu, Lucasi! Tohle je náš konec!" Panický záchvat se dostavil. Klepala jsem se, hlas mi přeskakoval a dýchání přešlo do hyperventilace. Srdce mi nepravidelnými rytmy skákalo až do krku.

Lucas zastavil auto na Bond Street před vysokou skleněnou budovou, která se nahoře nad vchodem pyšnila zlatým písmem Camidge Records a otočil si mě k sobě čelem. „Lexi, poslouchej mě. Nejdřív se musíš trochu uklidnit." Dělá si srandu?! Myslí si, že je to tak jednoduché?

„Ne! Ty to nechápeš! Damien Camidge si nás právě zavolal k sobě! Nás dva! I přesto, že já nemám v jeho vydavatelství co dělat! Ví to! Někdo nás viděl a prásknul, chápeš?! Proč by si nás jinak volal?!" panikařila jsem.

„Lexi! Lex!" oslovoval mě stále dokola mezi mými vystresovanými křiky. Snažil se být v klidu, ačkoliv jsem věděla, že také vnitřně panikařil.

„Ne! Ne, ne, ne! Víš vůbec, co tohle znamená?! Víš, co všechno ztratíš?!" nepřestávala jsem panikařit. Nešlo to. Tohle bylo přesně to, co jsme nechtěli. Báli jsme se toho. A když se náš strach teď změnil v realitu, nemohla jsem svou paniku zastavit.

„Lexi, sakra! No tak..." Chytil mě za ramena a znovu si mě otočil k sobě čelem. Zadíval se mi do očí. A já, když jsem do té modři hleděla, křik se najednou z mého hrdla vypařil. Srdce mi stále bláznivě skákalo, stejně tak pokračovala i hyperventilace, ale alespoň moje hlasivky se uklidnily.

Tohle byla ta věc, která na mě zabírala pokaždé, když jsem v Lucasově přítomnosti dostala panickou ataku. Naše zraky se spojily. Vždycky to fungovalo a teď tomu nebylo jinak.

„No tak," zopakoval ještě jednou tišeji, když jsem přestala křičet a dívala se do jeho očí. „Poslouchej mě, Lex. Zhluboka dýchej, ano? Pojď se mnou... nádech..." Roztřeseně jsem do sebe nasála vzduch stejně jako on. „... a výdech." Vypustila jsem ho ze sebe.

Párkrát to se mnou ještě zopakoval a když už jsem se pomalu ale jistě vracela do normálu, dlaněmi mi obklopil tváře.

„Vím, že máš strach... to já taky. Ale nevíme jistě kvůli čemu si nás zavolal. Nepanikařme zbytečně dopředu. Může něco tušit, ale bez důkazů neví vůbec nic.

Hlavně buď v klidu. Musíme na toho manipulativního magora působit vyrovnaně. Nesmíme ukázat, jak moc jsme zranitelní, ano? Jinak by si nás vychutnal."

Zhluboka jsem dýchala, abych se zbavila panického pocitu, který se před chvílí přihnal. A v duchu souhlasila úplně se vším, co říkal. Musíme být silní. Neukazovat naši zranitelnost. Být překvapení, že nás zavolal, jinak bychom ho sami svým strachem přesvědčili, že se mezi námi něco děje. A i kdyby neměl podezření, takhle by to v něm jenom stouplo.