Change ||Dramione, FF ✅

20. Kapitola

5. června

Když se Hermiona dozvěděla, že Draco odcestoval, nevěděla, co si o tom má myslet. Nebude lhát, dost ji to zasáhlo. Plánovala ho totiž pozvat na večeři a konečně mu všechno říct. Jenže byl pryč, odjel. Zrovna v den jeho narozenin.

Nejvíc ale Hermionu mrzelo, že odjel bez rozloučení. Vážně. Nic jí neřekl a ani nenapsal. Bolelo to. Hrozně moc. Taky byla naštvaná na sebe. Kdyby mu všechno řekla, když měla tu možnost, možná by bylo vše jinak. V tomhle udělala zatraceně obrovskou chybu.

Kudrnatá čarodějka ani nevěděla, kam, že to vlastně odcestoval. Vlastně to nevěděl nikdo. Nebo tak to aspoň všichni tvrdili. Prý je to ale pro dobrou věc, což nikdo nechápal.
Naštěstí však nepotřebovala adresu, na které se Draco nacházel, aby mu mohla poslat alespoň dopis s dárkem. Sova si ho najde.

Drahý Draco,

Nejprve bych ti chtěla říct, nebo spíše napsat, že mě mrzí, že jsem tě tehdy tak hnusně vyhnala z mé kanceláře. Byla jsem naštvaná, ale vím, neměla jsem tak vybuchnout, takže se ti omlouvám. Je toho tolik, co bych ti chtěla říct...

Mrzí mě, že jsi odjel bez rozloučení. Proč, Draco? Stačilo napsat třeba jen dopis...No, teď už je to stejně jedno. Už jsi pryč.

V balíčku ti posílám knihu. Je od mudlovského autora. Vzpomínám si, jak jsi mi jednou říkal, že by sis chtěl přečíst nějakou mudlovskou knihu. Doufám, že se ti bude líbit.

Všechno nejlepší k narozeninám, Draco.

Hermiona

Členka Zlatého tria, která už napsala asi osm dopisů se konečně rozhodla, že tenhle už rozhodně pošle. Neustále totiž nebyla s žádným spokojená. A ani s tímhle nebyla. Jenže beztak, že by nebyla spokojená s žádným. Kdyby ale měla napsat nějaký, který by byl pro ni uspokojující, nejspíš by se Draco do té doby vrátil, takže by jí to nakonec bylo k ničemu. Něco jí však říkalo, že Draco na dopis stejně neodepíše.

A nepletla se.

***

17. června

Uplynuly téměř dva týdny. Jak předpokládala, Draco se neozval. Každé ráno se probouzela s očekáváním, že přiletí sova a konečně jí donese dopis od něj. No, nestalo se a Hermiona byla den ode dne mrzutější a protivnější. Nic jí nebavilo, neměla náladu na nic a na nikoho.

Hermiona se vrátila domů a unaveně se svalila na pohovku. Měla za sebou náročný den. Musel se účastnit hned na několika pracovních schůzkách, takže běhala po ministerstvu z jedné kanceláře do druhé. Skoro až uvažovala o tom, že by se dala na dráhu profesionální běžkyně.

Povzdechla si a dala si nohy na konferenční stolek. Normálně za to peskovala každého, kdo to před ní udělal, neboť to bylo neslušné, ale její byt, její pravidla, takže když bude chtít mít nohy na stole, prostě je tam bude mít. Tečka.

Uvelebila se do pohodlnější pozice a hlasitě úlevou vydechla. Jediné, co chtěla, bylo nedělat vůbec nic. Chtěla se jen tak poflakovat a možná si přečíst nějakou knihu. No, chtěla...

Přesně v moment, kdy Hermiona zavřela oči, se ozvalo zaklepání na dveře. Prudce oči otevřela a dlaněmi si promnula obličej. „To se mi snad jen zdá," zavrčela si pod nosem a šla se podívat, kdo že ji to ruší u nic nedělání.