─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
❝Být sám je to nejtišší soukromé peklo, ze kterého se špatně uniká. Teď, když jste přestal bojovat: co chcete, Jamesi?❞
❝Klid.❞
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Byl volný a přál si klid, který se po porážce...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Samozřejmě, že s jeho návrhem souhlasila. Řekla mu to až o pár dní později, během jejich intenzivního tréninku, byť o své kladné odpovědi měla jasno již v momentě, kdy svou otázku jen vyslovil. Jak by jej mohla odmítnout? Nerozuměla tomu, ale okouzlil ji. Ještě nikdy k nikomu necítila to, co cítila k vojákovi Barnesovi. Chtěla mu dát souhlas již toho večera, kdy ji odnesl na pokoj a zůstal s ní, ale zaprvé se šokem nezmohla na jediné slovo, a zároveň jí v mysli hlodala nepříjemná myšlenka.
Co když je to past?
Ano, Rudou komnatu nenáviděla, byla jejím prokletím. Nechtěla zde být. A slečna B. měla v něčem pravdu - nechtěla být ani mrtvá. Několik dní proto strávila tím, že Jamesovu nabídku rozebírala ze všech stran a o něco ostražitěji než obyčejně si prohlížela všechny, se kterými přišla do styku. Takže buď se o žádnou past skutečně nejednalo, nebo byli všichni až příliš dobří herci a Natalia se měla ještě co učit. Ušklíbla se. Vždycky existovaly jen dvě možnosti.
Ať se snažila sebevíc, na nic se jí přijít nepodařilo. A tak se rozhodla to risknout. Říká se to přeci, ne? Kdo riskuje, vyhraje. A i kdyby se ukázalo, že ji James zradil a spolčil se proti ní se slečnou B.... asi by se na něj přesto nezlobila. Koneckonců, ať už byla smrt nepříjemná nebo ne, a byť by se jí Natalia raději vyhla, než jí vyšla vstříc, pořád byla jistým vykoupením z tohoto pekla jménem život.
Ale nakonec přece jen vyhrála. James ji nikomu neprodal. A ona... byla šťastná. Oni oba.
Natalia ležela ve své posteli, zády k otevřenému oknu, jímž dovnitř proudil studený vánek. Vždycky měla v pokoji raději zimu, a okno si vždy zavírala těsně před tím, než se rozhodla jít spát. Poslední dny ale nemohla oka zamhouřit. Častokrát se přistihla, jak uprostřed noci zírá na temný strop a s úsměvem si přehrává všechny okamžiky s Jamesem. Moc jich nebylo, ale o to výjimečnější pro ni byly, střežila si je jako poklad. Vždycky si pro sebe ukradli jen chvilku, když měli jistotu, že je nikdo nevidí. Ať už to bylo pohlazení, skrytý úsměv, malé psaníčko, polibek... vždycky to v nich probudilo tak mocný plamen vášně a touhy, až se Natalii zadrhával dech v krku, až měla pocit, že ji to spálí. Neveřejnost a tajemnost jejich vztahu jako by ty pocity dělala ještě intenzivnějšími. A to se jí na tom líbilo. Kdykoliv absolvovala hodiny baletu se slečnou B., bylo to pro ni mnohem lehčí a snesitelnější. Oddávala se vzpomínce na svého Jamese a musela se držet, aby nedala najevo triumfální úsměv. Slečna B. jí vždycky spokojeně připomínala, že ona ve světě žádné místo nemá. Ale ona jej měla. Byla v Jamesově srdci, a to jí stačilo ke štěstí. Jejich společné tajemství ji hřálo v hrudi jako talisman. Obtančila slečnu B. a dokázala si, že neměla pravdu. A to pro ni bylo jako vítězství.
