─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
❝Být sám je to nejtišší soukromé peklo, ze kterého se špatně uniká. Teď, když jste přestal bojovat: co chcete, Jamesi?❞
❝Klid.❞
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Byl volný a přál si klid, který se po porážce...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Byla hluboká noc a James nemohl spát. Přecházel po svém pokoji sem a tam, bylo mu jedno, jestli dělá nějaký hluk, jestli vzbudí Sama nebo Wandu. Jeho myšlenky byly příliš hlasité a on je nedokázal ztišit. Měl pocit, že mu praskne hlava. Jako už po několikáté za poslední dobu litoval toho, že mu prášky kvůli séru supervojáka nezabírají.
Nakonec si sednul ke stolu, lokty se opřel o jeho desku a s povzdechem složil tvář do dlaní. Chvíli v této pozici setrval, prsty si masíroval spánky, a pak vyčerpaně otevřel šuplík. Měl už toho všeho dost. Byl tak unavený, ale nedokázal usnout. Nejraději by se na všechno vykašlal, ale věděl, že nemůže...
V zásuvce byly ukryty fotografie i kresby Natashy. Steve mu dovolil, aby si je všechny nechal. Bylo to to nejmenší, co pro svého nejlepšího přítele mohl udělat. Bucky si začal prohlížet fotografie, postupně jednu po druhé, studoval Natashiny rysy, pozorně přejížděl očima po každé křivce, po každém záhybu jejího těla, které dřív tak důvěrně znával. Zavřel oči a zkusil si vybavit její vůni, odstín jejího hlasu, zvuk jejího smíchu. Vybavil si je s menšími obtížemi. A polekal se. Polekal se, když si uvědomil, že jednou přijde den, kdy tohle všechno zapomene, byť se bude sebevíc snažit si ty maličkosti upamatovat. Je to věc, které nedokáže zabránit, zapomínání je přirozené, ale Bucky zapomenout nechtěl. Ne na ni. Nechtěl, aby vzpomínky na ni vybledly jako staré fotografie. Jak tomu zabránit? Jak si i po letech vzpomenout na přesné zabarvení jejího hlasu, na přesné -
„Ahoj, Jamesi."
Myslel na ni tak úpěnlivě, že ji k sobě přivolal? Kéž by to byla pravda. Ale ten hlas přece znal. Přece si to nemohl vymyslet. Sice tolik toužil po tom, aby jej směl znovu slyšet, ale tohle bylo nemožné... Už z toho všeho blázní. Byl přesvědčený o tom, že tady nebude, že je to jen výmysl jeho vyčerpané mysli, a tak se jen váhavě otočil, připravuje se na zklamání. Ale místo toho se dostavilo překvapení a nevěřícnost.
„Nat," vydechl a párkrát zamrkal, aby se ujistil, že se v další vteřině nerozplyne jako dým. Ale ne. Stála ve dveřích, ramenem opřená o rám, ruce složené na hrudi a ve tváři křivý úsměv.
„Milii moi," řekla mu něžně, až se mu zachvělo srdce. Odhodil fotografie na stůl a hlučně se zvedl. V uších mu zběsile tepalo, dech se mu zadrhával v krku a nic z toho, co jí chtěl James povědět, se nemohlo dostat ven. „Přišla jsem za tebou."
„A už zůstaneš?" zeptal se dychtivě a vyrazil k ní. Její posmutnělý úsměv a sotva postřehnutelné zavrtění hlavou jej ale zarazilo na půli cesty. „Proč ne?" zašeptal a hlas se mu zachvěl. Jako by se všechno zase začalo bortit.
„Protože už sem nepatřím, milii moi," odpověděla mu a starostlivě se na něj zahleděla. „Přišla jsem za tebou, protože si s tebou musím promluvit. Musíme si promluvit, Jamesi."
