We've lived a lot of lives ✔ | ᵇᵘᶜᵏʸⁿᵃᵗ

tři | ɢɪᴠᴇ ᴍᴇ ᴀ ʙʀᴇᴀᴋ

─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ─── 

„Takže, pane Barnesi, stále máte noční můry?"

Byla to už jeho pátá návštěva u terapeutky. Po rozhovoru se Stevem, ještě, než se rozloučili, mu Rogers řekl, že by možná nebylo špatné, kdyby si šel promluvit s odborníkem. A po tom všem, co si prožil, se mu nikdo nemohl divit. Potřeboval si to v sobě všechno urovnat, aby mohl jít dál; nejen smrt Natashy, ale i všechen ten čas, kdy byl Winter Soldierem a musel na rozkaz vraždit. Všichni mu říkali, že je volný - ale ještě tak docela nebyl. Cítil, že nejprve to všechno musí překonat, překonat svůj blok, a teprve potom se znovu nadechne. Jako svobodný člověk.

„Jamesi, položila jsem vám otázku. Máte stále noční můry?" otázala se znovu terapeutka, když jí neodpovídal a zíral do země. Občas se ponořil do sebe a do svých myšlenek tak, že ani nevnímal své okolí. Paradoxně se to stávalo nejvíce zrovna ve chvílích, kdy společně s někým trávil čas. Naopak když byl doma sám, nikdy se do sebe příliš nezahloubal. V tomto případě mu mezi lidmi bylo bezpečněji. Měl jakousi jistotu, že kdyby se topil, někdo by jej dokázal vytáhnout. Kdežto kdyby byl úplně sám, nepodařilo by se mu samotnému vyplavat nad hladinu. A toho se bál.

Uvědomil si, že jej doktorka propaluje pohledem a stále čeká na jeho odpověď. A tak jí jednu jednoduchou dal: „Ne."

Přehodila si nohu přes nohu. „Myslím, že dokážu poznat, když lžete. Zdáte se dnes trochu mimo. Nestalo se v uplynulé době něco?" vyptávala se dál.

„Ne," odpověděl znovu prostě.

„Jste teď civilista. Vzhledem k vaší historii potřebuje vláda vědět, že neuděláte..." Zatnula ruku v pěst a naznačila souboj. James jen znuděně přikývl. „Vyžadují to podmínky vaší milosti. Takže mi povězte o vašich posledních nočních můrách," vyzvala ho nesmlouvavě.

Pokroutil hlavou a na okamžik se podíval z okna. „Žádné nebyly. Nemám noční můry," odpověděl jí, ale nebyla to tak docela pravda. Než se odstěhoval, při vzácných příležitostech, kdy se propadl do hlubin spánku, se mu zdávalo jen o Nat. Ale jakmile zůstal sám, bez Wandy a Sama, ve snech se vracel do dob, kdy byl Winter Soldierem, zabijákem bez svědomí. Bál se usínat. Nechtěl znovu prožívat ty nejhorší okamžiky svého života. Nechtěl vidět sebe, jak zabíjí nevinné lidi. Jen proto, že mu to někdo nařídil. Zmínil se jí o tom jen jednou a od té doby se jej při každém sezení ptala na noční můry, na jeho poslední, na to, zda se jej ještě stále drží.

Povzdechla si, otevřela zápisník a cvakla propiskou. Bucky se hlasitě nadechl a otráveně řekl: „No tak, vážně? Zkoušíte na mě tu věc se zápisníkem? Proč? Je to pasivně agresivní." Zamračeně sledoval, jak si cosi zapisuje.

„Když nepromluvíte, tak budu psát," odpověděla mu s pokrčením ramen a ani nevzhlédla.

„Tak jo, fajn," zavrčel neochotně. „Nechci... nechci mluvit o tom, co jsem prováděl. Na tenhle typ nočních můr možná existuje řešení."

„Na všechny noční můry existuje řešení, Jamesi," opáčila doktorka Raynorová, která už přestala psát a poslouchala jej. „Máte tu knížku se seznamem? Používáte ji?" Přikývl. „Dobrá. Tak o čem se mnou chcete mluvit."

„O Natashe. To je -"

„Natasha Romanovová, žena, kterou jste miloval. Ano, pamatuji si na ni, Jamesi. Už jsme ji párkrát zmínili."

„Ne. Žádný minulý čas. Pořád ji miluju," ujistil ji pevným hlasem a složil ruce do klína. „Doufal jsem, že když se odstěhuju z místa, kde jsem pořád cítil její přítomnost, bude to jednodušší. Ale není. Pořád se ke mně vrací. Noční můry převlečené za sen. Na začátku je vždycky všechno v pořádku, ale potom... se to změní."

„Co přesně se změní?"

„Pravidelně přihlížím tomu, jak umírá."

Doktorka se napřímila. „Jsem vaše terapeutka a v jisté míře vám mohu pomoct. V jisté míře. Nejsem váš přítel, jsem váš doktor. A vy potřebujete přítele, Jamesi. Někoho, s kým si o tom budete moci otevřeněji promluvit. Potřebujete někoho, kdo ji znal. Proč jste zanevřel na lidi z vašeho týmu?" zeptala se ho, ale on neodpověděl. Jen pokroutil hlavou a uhnul pohledem. „Podívejte, jednoho dne se budete muset otevřít a pochopit, že vám někteří lidé opravdu chtějí pomoct, a že jim můžete věřit."

„Věřím lidem," ohradil se dotčeně.

„Jo? Dejte mi telefon," vyzvala ho tedy. Bucky otráveně protočil očima a stiskl čelist. Neochotně vytáhl z kapsy kalhot svůj telefon a podal ho doktorce. Pak se zabořil zpět do pohovky a zahleděl se ven z okna, zatímco doktorka projížděla jeho kontakty. Odfrkla si. „Nemáte tam ani deset kontaktů. A navíc ignorujete zprávy od Sama," podotkla a našpulila rty. „Musíte navazovat přátelství. Jsem jediná, komu jste tento týden zavolal. To je smutné." Hodila mu telefon zpátky. Zachytil jej a pevně jej sevřel v ruce. „Jste sám. Je vám už sto. Nemáte žádnou historii, ani rodinu..."

„Kopete do mě, doktorko?" přerušil ji ledově. „Víte, že je to dost neprofesionální? Kdy jste s tím začala? S pořváváním na vaše klienty?" zvyšoval hlas. Doktorka Raynorová popadla svůj blok a cvakla tužkou. „Zápisník. Super," zavrčel Bucky a zatínal ruku v pěst. Když začala psát, už to nevydržel a osočil se na ni. „Nechte mě už být. Já se snažím. Tohle není... je to pro mě nové. Učím se žít s tím, že jsem zase sám sebou. Učím se žít bez Natashy, bez Steva. Svět je jiný, než jak jsem ho znával. Já jsem jiný. A všechno je to příliš rychlé. Neměl jsem příležitost se s něčím vypořádat." Doktorka jej pozorně poslouchala, teď, když se konečně rozmluvil. „Měl jsem chvíli... klidu, ve Wakandě. A kromě toho jsem celých devadesát let šel z jednoho boje do druhého."

Na chvilku se odmlčeli. A pak se jej pomalu zeptala: „Teď, když jste přestal bojovat: co chcete, Jamesi?"

Sledoval ji. Přemýšlel nad svou odpovědí. Ale nemusel přemýšlet dlouho. Bylo to jednoduché. „Klid," odpověděl jí.

„To je naprostá kravina," opáčila zvýšeným hlasem.

„Jste ubohá terapeutka," tituloval ji s úšklebkem.

„Byla jsem výborný voják, viděla jsem spoustu mrtvých těl a vím, jak vás to dokáže srazit k zemi. I já jsem přišla o své blízké. Ale musíte se s tím naučit vypořádat. Jenže tohle sám nedokážete, rozumíte?  Být sám je to nejtišší soukromé peklo, ze kterého se špatně uniká, Jamesi. Vím, že jste si toho hodně prožil, ale máte zpátky své vědomí. Byl jste omilostněn. To jsou dobré věci. Jste volný."

Díval se na ni. Byl unavený. „K čemu?" otázal se potichu. „K čemu mi to je, když je Natasha pryč?"

„Jak říkám, potřebujete přátele. Když už se nechcete svěřit Samovi, možná by nebylo od věci obrátit se na někoho jiného. Na někoho, kdo jí byl velmi blízký."

„Koho přesně máte tentokrát na mysli?" zeptal se otráveně.

„Neříkal jste mi, že měla sestru? Možná by nebylo špatné ji najít. I ona musí prožívat těžké období. Mohli byste být jeden druhému oporou, poskytli byste si vzájemnou útěchu. Jsem si jistá, že zrovna ona by vás dokázala pochopit. Sdílený smutek je poloviční smutek." Bucky si odfrkl a zvedl se z pohovky. Zastrčil si telefon zpět do kapsy a chystal se odejít. „Jamesi, nepouštějte moje slova jedním uchem dovnitř a druhým ven. Zvažte to, co jsem vám řekla."

„Jistě," zaskřípal zuby. Ale neměl v plánu nad jejími slovy vůbec přemýšlet. 

„Už jste byl navštívit její hrob?" zavolala za ním ještě, když už do ruky chytal kliku. Celý ztuhl.

„Ne," odpověděl potichu.

„Možná byste měl."