─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
❝Být sám je to nejtišší soukromé peklo, ze kterého se špatně uniká. Teď, když jste přestal bojovat: co chcete, Jamesi?❞
❝Klid.❞
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Byl volný a přál si klid, který se po porážce...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Zatímco se Kobi ládovala toustem s burákovým máslem, - protože jídla tady moc neměli, a žádné z nich Kobi příliš nelákalo - přemýšlela Natasha nad slovy, která jí zašeptal Bucky, než se vypařil do vedlejšího pokoje. Pokračování příště. Příště znamenalo kdy? A chtěla vůbec, aby k něčemu došlo? Aby nějaké pokračování bylo? Nebyla si tím jistá.
„Ty mě neposloucháš." Jakoby zdálky k ní dolehl uražený hlas malé holčičky, která si nespokojeně uždibovala malá sousta toustu, jako by byla malé ptáčátko.
„Promiň, jen jsem se trochu zamyslela," omluvila se jí Natasha a v duchu se pokárala, když si vzpomněla na Buckyho slova a na jejich naléhavost - dětem, a zvlášť dětem s takovou mocí a s takovými schopnostmi, se musíte věnovat. Z Kobi se mohl rázem stát jejich nepřítel. Natasha nehodlala být lehkomyslná, ale zároveň nedokázala zabránit nevítaným myšlenkám, které jí okupovaly mysl - není to už trochu předem prohraný boj? Jak Kobi uchrání? Jak její moc udrží na uzdě a zabrání ji, aby byla na více místech najednou? A hlavně - jak to vůbec poznají, že je na více místech najednou? To ji trochu děsilo. Magie byla zkrátka nevyzpytatelná.
Kobi jí věnovala významný pohled a zdálo se, že trochu zjihla. „Myslela jsi na Buckyho?" vyptávala se zvědavě a netrpělivě si poposedla na židli.
„Když ti řeknu, že ano, odpustíš mi můj prohřešek?" zajímala se Natasha a musela se zasmát, když děvčátko přikývlo. „Pak tedy ano - myslela jsem na Buckyho."
„Opravdu?" Bože, mohlo to být ještě horší? On snad číhal za dveřmi a odposlouchával jejich rozhovor, jinak si to neuměla vysvětlit, že se objevil právě v tuto chvíli. Otočila se - vlastně by ani nemusela, protože jí bylo jasné, že mu na tváři hraje samolibý úsměv. Nemýlila se. Přicházel k nim, aby se také posadil ke stolu, nyní už převlečený do čistého oblečení, aby tu nechodil v tom, v němž byl na misi. „To je příjemné tohle slyšet."
Natasha se ocitla opravdu ve svízelné situaci. Mělo smysl se nějak bránit? Bucky si bude stejně myslet své. „Dobře víš, že jsem to řekla jen proto, abych si udobřila Kobi," vyvracela mu to, ačkoliv to bylo už docela marné.
„Ale lhát se nemá!" zamračila se nespokojeně světlovláska.
No, když se to vezme kolem a kolem, Natasha jí nelhala. Skutečně přece na Buckyho předtím myslela, že? To ale James nemusel vědět. Ať si před ním ještě zachová nějakou vážnost, svou tvář, svou identitu, na které během tolika let pečlivě pracovala, aby na ní nic nepoznal. Aby nepoznal, že jí nepřestal být lhostejný, byť se tak tváří, ve snaze přesvědčit nejen jeho, ale i sebe.
„Kobi má pravdu, lhát se nemá," souhlasil s ní důrazně Barnes a mrkl na dívenku. „Kdopak tě to takhle pěkně naučil? Možná by si měl vzít do parády i naši Nat." Rudovláska protočila oči. Vážně? Měla tohle zapotřebí?
