─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
❝Být sám je to nejtišší soukromé peklo, ze kterého se špatně uniká. Teď, když jste přestal bojovat: co chcete, Jamesi?❞
❝Klid.❞
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Byl volný a přál si klid, který se po porážce...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Dva roky na útěku nebyly žádný med, ale pro Natashu to nebylo nic nového. Na takový život byla zvyklá. Koneckonců, takovým stylem života žila až do chvíle, než se přidala k Avengers.
Ale teď jako by to všechno bylo zase pryč. Jejich rodina se pohádala, zpřetrhala pouta. Rozpadla se. A Natasha se opět vydala tam, kde to všechno začalo.
Do doby, kdy žila na útěku s Jamesem.
Chápala, že na něj měl Tony vztek. Ale také chápala Steva. Nemusela se rozmýšlet dlouho, když před ní Bucky a Steve stáli a chtěli se dostat k helicarrieru. Pustila je. Samozřejmě, že ano. Byť se pokoušela začít nový život, dokonce zkusila i navázat vztah s Brucem, city k Jamesovi v ní zřejmě ještě přetrvaly. Po rozhovoru s Tonym bylo docela jasné, kterým směrem se vydá.
Musela dát pozor na Jamese.
Zprvu spolu cestovali všichni tři. Ona, James a Steve. Ostříhala se, obarvila si vlasy na platinovou blond a Steve si nechal narůst vousy. Snažili se Buckymu ulehčit, pomáhali mu, aby si vzpomněl. Steve mu povídal o jejich společných vzpomínkách, o jejich minulosti, Natasha ale ještě mlčela. Možná, že ještě nebyla připravena o tom mluvit. Ne před Stevem. A tak tu alespoň byla, když měl Bucky jednu z nočních můr. Nikdo jej nedokázal uklidnit tak jako ona.
„Omlouvám se," řekl jí jednou, když společně seděli bok po boku, opřeni zády o chladnou zeď. Buckyho matrace opuštěně ležela pod oknem a vedle ní byl položený rozestlaný spací pytel. Nedokázal spát na matraci, a tak ji Natasha alespoň využívala ve chvílích, kdy potřebovala mít jistotu, že Bucky usne a žádné noční můry nepřijdou. A kdyby přišly, bude hned tady.
„Nemáš se za co omlouvat, Jamesi," odporovala mu jemně, leč důrazně, a podala mu hrnek se zeleným čajem. Jí vždycky dokázal uklidnit pocuchané nervy. S tichým poděkováním si od ní hrnek převzal a dopřál si jeden horký lok. Pak se pousmál a hrneček prsty objal.
„Je to zvláštní. Jsi jedna z mála, možná vůbec jediná, která mi říká Jamesi. Je to... příjemně uklidňující. Nejsem Bucky, nejsem Barnes, nejsem Winter Soldier. S tebou jsem prostě James. Muž, který kdysi uměl milovat. Muž, který kdysi velmi miloval," pověděl jí potichu a věnoval jí nejistý pohled.
Zatvářila se překvapeně. Muž, který kdysi velmi miloval. Znamená to snad...? „Ty si to pamatuješ?" špitla roztřeseně. „Pamatuješ si všechen ten náš společný čas, když jsem byla mladá?"
Přikývl a v očích se mu objevila něha. „Pamatuju si všechno, Nat. V tom všem, čím jsem si prošel... tohle jediné bylo krásné. Jediná dobrá věc."
Nevycházela z úžasu. Nejen z jeho slov, ale i z toho, že si to pamatuje. Dosud by věřila, že to není možné. Jak to, že mu Hydra nevzala vzpomínky na ni? Byl to záměr? „Já - nechápu, jak je to možné," vydechla. „Myslela jsem, že si nic nepamatuješ. Nikdy ses nezmínil -"
