─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
❝Být sám je to nejtišší soukromé peklo, ze kterého se špatně uniká. Teď, když jste přestal bojovat: co chcete, Jamesi?❞
❝Klid.❞
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Byl volný a přál si klid, který se po porážce...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Už jste byl navštívit její hrob?
Otázka doktorky Raynorové jej trápila už několik dní. Věděl, kde je Natasha pohřbená, ale dosud nenašel odvahu tam zajít. Bylo mu jasné, že potom by to už bylo definitivní. A on si nebyl jistý, jestli je na to připravený. Jestli má odvahu tam zajít, chvíli setrvat a pokusit se to zpracovat.
Pokoušel se tam zajít. Každý den. Kroužil kolem hřbitova, ale nikdy nepokračoval až k jejímu hrobu. Každý den to zkoušel. Každý den se dostal o kousek blíž, než se zarazil na místě a cítil, že dál už to prostě nejde. Dával tomu čas. Musí na to jít postupně. Po malých krůčcích. Jako batole, co se poprvé staví na nohy a pomalu se učí chodit.
Každé ráno, než se vydal k hřbitovu, došel do malého krámku, jenž byl nedaleko jeho bytu. Každé ráno koupil kytici rudých růží a každý večer ji nechával u poštovních schránek. Druhý den byla vždycky pryč. Když už potřetí narazil v květinářství na tu stejnou prodavačku, připadal si hloupě. Pokaždé mu kytici s úsměvem svázala a zabalila do papíru. Bucky si říkal, jestli by se pořád tak smála, kdyby věděla, že neodchází na rande za svou dívkou, ale k jejímu hrobu.
A pak ten den nadešel. Bucky kráčel známou cestou směrem k hřbitovu, v ruce držel rozkvetlé růže a v duchu se povzbuzoval, sbíral odvahu.
Slib mi, že půjdeš dál.
Snažil se, opravdu se snažil. Ale bylo to náročné. Neustále měl pocit, jako by měl kolem kotníku uvázanou železnou kouli, jíž musel vláčet s sebou všude, kamkoliv šel. Připadal si jako vězeň, co počítá dny a čeká, kdy už nastane ten, jenž jej opět učiní svobodným.
V kapse mu zapípal telefon. Zaslechl zvuk oznamující příchozí esemesku. Bucky se ani nemusel dívat, kdo mu to píše. Existoval jen jediný člověk, jenž jej s železnou pravidelností bombardoval zprávami. Dotěrný Sam Wilson, jehož má dle doktorky kontaktovat, navázat s ním přátelství... jen nad tou myšlenkou se ušklíbl. Bylo to absurdní a nemožné.
Musíš se se mnou rozloučit.
Stanul před branou hřbitova. Tady na tom místě se zastavil i včera, díval se na náhrobky a i z té dálky se snažil rozeznat ten Natashin. Vzpomínal si, že tu stál dlouho. Nasával ticho, jež občas přerušila teskná ptačí píseň, a klid, jaký si mrtví zasloužili. Hrobů tu nebylo moc, ani tolik lidí sem nechodilo. Bucky si ani nepřipadal nepatřičně, že tu jen tak stojí s květinami v ruce a nepokračuje dál, aby uctil památku mrtvých.
Kdo ví, zda by tu zůstal stát i dnes, kdyby se neobjevila starší dáma, která vypadala, že sotva popadá dech. Zastavila se kousek od něj a plátěným kapesníkem si otřela vlhké čelo.
„Můžu vám nějak pomoct?" otočil se na ni Bucky a pomalým krokem k ní došel. Překvapeně vzhlédla, ale pak se usmála.
„To byste byl moc hodný, mladý muži," poděkovala mu, když si od ní převzal nelehkou tašku a druhou rukou jí nabídl rámě, do něhož se vděčně zavěsila. Bucky se mírně usmál, když slyšel, jak jej oslovila. Pravděpodobně byl starší než ona. „Támhletím směrem, prosím," ukázala mu rukou doleva, a tak přikývl a pomalu se vydali vpřed. Žena po chvíli řekla: „Čekáte tu dlouho." Nebyla to otázka, jen konstatovala holý fakt.
