We've lived a lot of lives ✔ | ᵇᵘᶜᵏʸⁿᵃᵗ

nula | ɪᴛ ᴡᴀꜱ ᴇᴀꜱɪᴇʀ ʙᴇᴄᴀᴜꜱᴇ ᴏꜰ ʏᴏᴜ

─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :ᗢﾟ. ───

Znovu viděla úsměv na Buckyho tváři. Pomalu odtáhla ruce od jeho spánků. Chvěly se vyčerpáním, ale i přes veškerou únavu Wanda cítila štěstí. Udržela nad tím kontrolu.

„Jsi v pořádku?" zeptal se jí James vzdáleným hlasem a snažil se ze snu vrátit zpět do reality, nohama na zem. Wanda se sesunula na zem a zády se opřela o jeho postel.

„Ano, jsem. To nic," ujistila jej a otřela si čelo. „A ty? Jak se cítíš?"

Pousmál se. „Díky, Wando. Tohle... tohle mi pomohlo. Vidět nás zase šťastné. To, co se tam stalo... nutí mě to přemýšlet nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby se to dělo doopravdy. Víš? Kdyby Nat chtěla děti... mohli bychom mít syna. Nebo dceru, na tom nezáleží... Byla by dobrá máma, jsem o tom přesvědčený. I když by mi nejspíš tvrdila opak," usmál se smutně a pak klesl na zem vedle Wandy, která si prohlížela své ruce a naslouchala Buckymu. Ucítila na sobě jeho pohled, ale nevzhlédla. „Věděl jsem, že má Natasha sestru, ale to všechno o její rodině, o jejich setkání... to jsem nevěděl. Takže to musíš vědět ty. Nat... Nat ti o tom pověděla? Nebo jak jsi to zjistila? Neměl jsem tušení..."

Wanda si povzdechla. „Moje schopnosti... dokážu číst myšlenky, aniž bych použila svou magii. Snažím se to nevyužívat, nechci ostatním narušovat soukromí a přijde mi to nevhodné... Použila jsem to jen párkrát, ale občas si nemůžu pomoct. Někdy je to jednodušší, když chceš druhým ulevit od bolesti, ale neřekli ti, co je trápí. Když jsme byli ve Wakandě a bojovali s Thanosovou armádou, podařilo se mi zachránit Natashu. Chvilku jsme jen seděly naproti sobě a snažily se nabrat dech. Myslela na sestru, na Yelenu. A spolu s tím se jí vybavilo i to jejich poslední setkání. Od té doby je neviděla, nikoho z nich. Nevěděla jsem, že něco takového zjistím. Ani jsem nevěděla, že má sestru. Slíbila jsem si, že si to nechám pro sebe, ale pak nás Thanos nechal zmizet, a když jsme se vrátili, Natasha byla pryč a..." Trhaně se nadechla a potřásla hlavou. „Jsi jediný, komu jsem to řekla. Myslím, že máš právo to vědět. Jsem si jistá, že kdybyste dostali víc času, svěřila by se ti s tím."

Bucky si objal kolena a propletl si prsty. „Víc času... kdyby to tak šlo, dostat víc času," povzdechl si. „Myslíš, že to Yelena ví? Že Nat..." Nedokázal to vyslovit. Nechtěl to slovo vyslovit. „Ale bůh ví, co je se samotnou Yelenou, kde jí je konec..."

„Nevím," odpověděla mu Wanda a pak se na něj konečně podívala. „Ale Sam má pravdu, Bucky. Tohle není dobrý nápad. Nevyřeší to nic, a... bude lepší, když s tím přestaneme." Musíme s tím přestat, protože se bojím, že ti znovu ublížím.

Nevypadal, že by z jejího rozhodnutí byl nadšený, ale musel to respektovat. I přes to, že bylo zcela očividné, že s tím nesouhlasí, pomalu přikývl. „Asi ano. Máš pravdu, možná to takhle... bude nejlepší. Ale díky, Wando. Že jsi to zkusila a... pomohlo mi to, opravdu. Když jsem ji zase viděl... všechno bylo zase v pořádku. Byl jsem klidnější. Bylo to pro mě snazší, víš? Díky tobě..."

Wanda se cítila zvláštně. Na jednu stranu byla ráda, že Buckymu alespoň trochu dokázala ulehčit, ulevit mu od té bolesti, ale zároveň měla pocit, že udělala něco, co neměla. Nebude to pro něj nyní ještě těžší, než to bylo předtím? Neměla jej odmítnout už na začátku, aby neprotahovala jeho bolest? Jako kdyby tímhle otevřela všechny rány... a jak dlouho se po tomhle všem budou hojit?

„Jsem ráda, že jsem ti mohla pomoct," hlesla tiše a zvedla se. Se smíšenými pocity se s ním rozloučila a odešla do svého pokoje. Sam měl pravdu. Rozhodně to nebyl dobrý nápad. Ona ale nedokázala přehlížet jeho bolest.

─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :ᗢﾟ. ───

Wanda měla výčitky. Výčitky, protože něco takového vůbec začala, výčitky, že to ukončila. Bylo to, jako kdyby mu podala drogu; podávala mu ji pravidelně a zvyšovala její dávku. Bucky se stával závislým na životě, který nikdy neměl, a jenž už ani nikdy nemohl mít.

Od doby, co se rozhodli s tím skončit, uplynul týden, a Bucky byl na tom snad ještě hůř než předtím. Nedokázal usnout, neměl chuť k jídlu, sotva vycházel z pokoje a plížil se základnou jako duch. Vyhaslá hvězda. Kdykoliv jej Wanda alespoň na chvilku spatřila, bodlo ji u srdce. Vypadal jako smutné štěně a den ode dne byl skleslejší. Co jsem to jen provedla? ptala se sama sebe.

„Ne že by mi vadilo, že ho nemusím vídat, ale začíná mi trochu dělat starosti," poznamenal jednou u oběda Sam. Wanda seděla u stolu a vidličkou se přehrabovala ve svém talíři. Hlavu měla přeplněnou myšlenkami. Uvnitř ní se prali dva vlci; znovu Buckymu pomoct, nebo zatnout zuby a nechat jej, ať se s tím vypořádá? Jednou se přes to bude muset přenést. Musí... V takovýchhle chvílích začala ještě palčivěji pociťovat ztrátu milovaného Visiona. Ten by věděl, co dělat, a dokázal by ji utěšit, uklidnit. „Nepokračujete v tom, že ne, Wando?"

„Ne, už ne," špitla a s povzdechem od sebe odstrčila talíř. Už ne, a to je právě ten problém, pomyslela si.

Sam se podivil: „Nechutná ti? Nesnědla jsi skoro nic."

„Nějak nemám hlad," odpověděla mu a objala si rukama trup. „Asi půjdu do svého pokoje, jsem už unavená. Mám se podívat na Buckyho?"

„To bys byla hodná. A vezmi mu tam aspoň něco k jídlu, prosím," požádal ji ještě. Přikývla, vzala talíř se špagetami a zamířila do Barnesova pokoje.

Před dveřmi se zastavila a zhluboka se nadechla. Dělá dobře? Není to hloupost? Přemýšlela nad tím už dlouho, a pokaždé dospěla ke stejné odpovědi: neví. Prostě neví, co má udělat, co je správné... A pak opatrně zaklepala. Nakoukla dovnitř a našla Buckyho, jak leží na posteli, otočený čelem ke zdi. Nevěděla, jestli spí, ale i tak vešla a položila talíř na stůl.

Posadila se na zem k jeho posteli a přitáhla si kolena k hrudi. Bylo sice poledne, v jeho pokoji ale panovalo přítmí, poněvadž byly zatažené závěsy. „Jak se cítíš?" zeptala se ho potichu. Naslouchala jeho pravidelnému dýchání a čekala na odpověď. Už si říkala, že asi opravdu spí, když se náhle ozval.

„Chybí mi," řekl chraplavým hlasem. Wanda na okamžik zavřela oči. Co to udělala. Nikdy to neměla dělat. „Strašně mi chybí."

„Já vím," špitla a kousla se do rtu, zadržujíc slzy. „Hrozně mě to mrzí, Bucky. Je mi to líto. Nikdy jsem neměla -"

„Ne, to neříkej, prosím," zarazil ji. „Pomáhalo by to. Zvládal jsem to jen díky tobě." Wanda se obávala, že to bylo spíš naopak. Že to zhoršila, a on to rozhodně nezvládal. Úpěnlivost a zoufalství v jeho hlase jí sevřely srdce. „Prosím, myslíš, že bys mohla..."

„Bucky, ne..."

„Wando, prosím. Prosím... Naposledy..."

Slza se jí sklouzla po tváři. Nedělej to. Nedělej to. Nesmíš to udělat. Pak to pro něj bude ještě horší.

„Prosím..."

Byla slabá, veděla to. Nechce, aby trpěl. Udělá to. Udělá...

„Tak dobře..."

Věděla, že to byla chyba.