We've lived a lot of lives ✔ | ᵇᵘᶜᵏʸⁿᵃᵗ

dva | ɪ ᴀᴍ ꜰʀᴇᴇ

─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───

Slunce už dávno zapadlo za horizont a na Wakandu padla noc. V dálce hořelo několik ohňů a výskot dětí utichl. A mezitím mladá žena nervózně rázovala sem a tam a mnula si ruce.

„Uklidni se, Natasho," houknul vyrovnaně Steve, který seděl v trávě a pozoroval poklidné vlnky na hladině temného jezera. „Bude v pořádku."

Natasha na něj vrhla popuzený pohled a naštvaně si zastrčila pramen blonďatých vlasů za ucho. Neustále jí padaly do tváře a ji to rozčilovalo. Toužila zase po svých dlouhých, rudých vlasech, které se líbily Jamesovi...

„Já vím, že to zvládne, ale... jak můžeš být tak klidný?" zaúpěla, a v ten okamžik ji Steve chňapnul za ruku a strhl ji na zem. Nevěřícně se na něj podívala, ale nakonec se chtě nechtě uvelebila v trávě. „Mohl jsi mě aspoň varovat."

„To by nemělo ten správný efekt," opáčil s mírným úsměvem. Pak zvážněl. „Věřím jim. Věřím Shuri, že si s tím dala opravdu práci a zvážila všechna možná rizika. Jsem si jistý, že by se do toho nepouštěla, kdyby si nebyla jistá, že to bude fungovat. Nepokoušela by to, bylo by to příliš nebezpečné."

„Ale pořád se může něco zvrtnout," povzdechla si nahlas a začala trhat trsy trávy, jejichž stébla mnula mezi prsty a hrála si s nimi. „A z toho mám strach. Nechci, aby James znovu trpěl."

„Šance na úspěch je ale vysoká," připomněl jí Steve důrazně. „Ale rozumím ti. Taky si přeju, aby byl šťastný. Aby alespoň jeden z nás byl šťastný."

Pohlédla na něj. Nikdy o tomhle s Rogersem nemluvili. Neměli v povaze se svěřovat. „Nejsi šťastný?" otázala se.

Vzdychl, natáhl si nohy a opřel se o ruce. Zadíval se na oblohu posetou hvězdami. „Nevím. Práce pro Avengers mě naplňovala, dávala mému životu nějaký smysl. Ale pořád jsem měl - a mám - pocit, že do téhle doby tak úplně nepatřím. Kdybych tu už od začátku někoho měl, možná by to bylo lepší." Pak přesunul pohled zpět na Natashu. „Jsem rád, že tu má Bucky tebe. Jsi pro něj důležitá a s tebou to všechno lépe zvládá. Rozumíš mu víc, než jsem kdy dokázal já."

„Jsi přece jeho nejlepší přítel -"

„A ty jeho láska," opáčil s úsměvem. „Ale stejně jsi mi to mohla říct. Že jsi ho znala. Že jste byli spolu."

„Nikdy mi nepřišlo, že na to nastala ta vhodná chvíle," přiznala mu. „A přišlo mi to... já nevím. Nevhodné, nepatřičné. Bylo to zvláštní a já... nemyslela jsem si, že ho ještě někdy uvidím. Že ho potkám jako Jamese, a ne jako Winter Soldiera."

Tolik se oba dva zabrali do rozhovoru, že ani neslyšeli příchod Ayo. Kradla se tiše jako kočka, plížila se ve stínech a její kroky tišila tráva. Chvilku u obou Avengerů počkala, než hlasitě promluvila: „Měli byste být obezřetnější, obzvlášť když se nacházíte na místě, kde to ještě příliš neznáte." Zněla jako matka, co kárá své děti, ale Natasha ji neposlouchala. Nedočkavě vyskočila na nohy a Steve ji poklidněji následoval. S tváří staženou obavami se naléhavě zadívala na Ayo. Ta pak kývla. „Můžeš jít. Bílý vlk čeká vepředu na kraji jezera."

Nečekala na nic dalšího, co se Ayo chystala říct, nečekala na Steva. Rozeběhla se směrem k jurtám, které zdáli vypadaly jen jako temné děsivé stíny, a Steva s Ayo nechala daleko za sebou.

Když přiběhla blíž, všimla si na břehu jezera tmavé postavy, jež seděla v trávě a nehýbala se. Natasha zvolnila své tempo a přešla do kroku. Zhluboka dýchala a cítila, jak jí hlasitě buší srdce a bolestivě naráží do žeber. Byla tak rozrušená a nedočkavá, že se v tom spěchu Ayo ani nezeptala, jestli všechno dopadlo tak, jak mělo. Nyní se jí znovu zmocnily obavy. Písek a kamínky jí tiše křupaly pod nohama a ona byla každým krokem blíž oné postavě a odpovědím. Doufala, že na ni čekají jen dobré zprávy.

„Jamesi?" oslovila ho opatrně, když ji od něj dělilo už jen pár kroků.

„Nat," ozval se slabým, chraplavým hlasem, který ženu vyděsil. Zrychlila a za okamžik už byla u něj. Klekla si k němu a naléhavě se mu zadívala do obličeje. Něžně ho uchopila za tváře a snažila se z jeho výrazu cokoliv vyčíst. Trochu jí to ztěžovala tma kolem nich, ale tu a tam jim nedaleký oheň krátce osvítil obličeje.

„Jak to šlo, Jamesi? Jsi v pořádku? Je všechno v pořádku?" ptala se ho starostlivě. Tváře měl horké a... a byly na nich vlhké stopy po slzách. Ty se mu ještě třpytily v koutcích jeho očí. „Jamesi, mluv se mnou. Řekni něco, prosím..." zněla zoufale. Začínala se obávat, že to nedopadlo podle jejich představ.

„Nat," zopakoval znovu její jméno a chytil ji za ruku. Na prstech ucítila horké slzy. A k jejímu příjemnému překvapení se na jeho tváři objevil úsměv. A pak se zasmál. Úlevně, čistým smíchem od srdce. „Jsem... jsem volný," vydechl. Bylo to poprvé, co ta dvě vyřkl nahlas, co plně rozuměl jejich významu, co věděl, že jsou pravdivá a ne prázdná... Byl to zvláštní, ale krásný a povznášející pocit. Cítil, jak z něj opadává veškerá tíha, jak se zase stává Jamesem Barnesem, jak jej Winter Soldier opouští. Konečně jako by vyplaval nad hladinu a pořádně se nadechl.

„Jsi volný," řekla, spíš jako by se i ona musela ujistit, jako by si to potřebovala uvědomit. Bucky přikývl a potichu vzlykl. Plakal už předtím, když Ayo vyřkla poslední slovo, jež v něm mělo probudit Winter Soldiera, jenž by splnil každý rozkaz. Zíral do plamenů, poslouchal, co mu Ayo říká a před očima se mu míhaly záblesky bolestivých vzpomínek. A pak... ticho. Ayo nedostala odpověď, jakou Winter Soldier vždycky řekl svým nadřízeným. Готов к соблюдению. Ne. Nic se v něm neprobudilo. Když mu Ayo řekla, že je volný, díval se na ni, v očích nevěřícnost a slzy. Byl volný. Shuri odvedla skvělou práci.

„Jamesi, ty jsi volný!" zaradovala se Natasha a padla mu kolem krku. Ucítila, jak jí pravou ruku obtočil kolem pasu a přitiskl si ji k sobě. Potichu se zasmál do jejích vlasů a na chvíli zavřel oči. Vychutnával si ta slova, to, jak znějí. Vychutnával si tu svobodu, svou volnost. Konečně, po tolika letech. „Jsem tak šťastná. Zvládnul jsi to," zašeptala.

„Já ne, to Shuri. Jí náleží veškerý obdiv a gratulace. Bez ní bych volný nebyl už nikdy," vydechl Bucky a na okamžik ho zamrazilo nad představou, že by se až do konce života strachoval nad tím, zda se neobjeví někdo, kdo by jej chtěl zneužít a Winter Soldiera ovládnout.

„Já vím. Ale ty také. Muselo to být náročné," odvětila Natasha a odtáhla se, aby si jej znovu prohlédla. Možná si to jen namlouvala, ale měla pocit, jako by jeho tvář nabrala uvolněnějších a klidnějších rysů. A to bylo dobře. Usmála se a pohladila ho po tváři. „Jsem na tebe pyšná."