We've lived a lot of lives ✔ | ᵇᵘᶜᵏʸⁿᵃᵗ

nula | ᴡʜᴀᴛ ɪꜱ ɢʀɪᴇꜰ, ɪꜰ ɴᴏᴛ ʟᴏᴠᴇ ᴘᴇʀꜱᴇᴠᴇʀɪɴɢ?

─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :ᗢﾟ. ───

Pokojem se rozlehl Wandin zoufalý výkřik a z rukou jí vyšlehl ohnivě rudý záblesk, jako kdyby symbolizoval pomyslnou poslední tečku za tím vším. Wanda věděla, že to byla chyba. A taky věděla, že tohle už nikdy znovu neudělá. Nesmí. Sama viděla, kolik neplechy to natropilo. Hlasitě lapala po dechu a pomalu otevřela oči, pohled zamlžený slzami.

Bucky seděl na své posteli, nyní už dokonale vzhůru. Nehnul ani brvou a třeštil oči kamsi před sebe. Pak se slabým hlasem zeptal: „Bylo tohle opravdu nutné? Musela jsi... musela jsi udělat tohle? Proč... Wando, proč?" Poslouchat jeho tichý, zlomený a zoufalstvím protkaný hlas bylo horší než poslouchat, kdyby na ni křičel. Čekala všechno. Křik, výčitky, slzy. Ale ne tohle. Jako kdyby byl už doopravdy zlomený. Jako by se pro něj svět stal černobílým, jako by ztratil všechny barvy. A Wanda se opět bála sama sebe. Lekla se toho, co mu provedla. Co mu to provedla...

„Tohle jsem nechtěla, Bucky, opravdu ne," hlesla potichu a připadala si proti němu maličká, titěrná. Nezasloužila si tady být. „Nevím, proč... já nevím, co se to děje. Chtěla jsem ti jen pomoct -"

„Tak už mi nepomáhej," ucedil chladným hlasem a zaskřípal zuby. Wanda ztuhla. Jako by ji probodl ostrou čepelí ledového nože.

„Dobře," špitla a kajícně sklopila zrak, zadržujíc slzy. „Bucky, já se omlouvám. Takhle... takhle to být nemělo. Přece víš, že bych ti sama vědomě neublížila. Ale já... já nevím, jak tohle ovládat, Bucky. Je toho na mě moc, nevyznám se v sobě." Byla zoufalá. Nechtěla, aby ji Bucky zatratil, odepsal, chtěla, aby ji pochopil. Toužila po tom, aby byl její přítel, nechtěla jej ztratit... myslela si, že si rozumí, že si oba dva dokážou být vzájemnou útěchou a podporou, ale... Pokazila to, o tom už nebylo pochyb, a napravit to nešlo, i když se o to pokusila.

„Sama se bojím svých schopností, toho, co bych s nimi mohla provést. Nechci nikomu ubližovat. Ale tohle všechno... tryská to ze mě samo, ovládá mě to, nedokážu to v sobě udržet. Já se v tomhle - v sobě - nevyznám, rozumíš?" naléhala. Bucky ale nehnul ani brvou, nedal najevo jedinou emoci. „Nedokážu to pochopit, nedokážu to nějak... zachytit... Vždycky jsem si myslela, že ano, že to jsem já, kdo nad tím má moc a schopnost to ovládat, ale tohle... tohle mě přesvědčilo o tom, že je to přesně naopak. Nevím, co všechno ve mně je a čeho všeho je moje magie schopná. Jsem ještě víc zmatenější a nejistější a nevím, co od toho čekat. A mám strach, že jednoho dne to prostě... vybouchne, že vám všem... ublížím. A toho se bojím. Nechci to dopustit. Nechci být ta, která bude vaší zkázou," šeptla roztřeseně a otřela si hřbetem ruky slzy z tváří. Na jednu stranu se jí ulevilo, že to ze sebe všechno alespoň tak nějak dostala, na druhou stranu ji děsilo, že Bucky pořád mlčí a udržuje si svůj kamenný výraz. Po tom, co mu provedla, po tom, co mu teď řekla... nedivila by se tomu, kdyby si o ní myslel, že je absolutní monstrum, co dokáže jen ničit.

„Myslíš si, že je tohle prostě náš osud? Bylo nám - je nám - s Natashou souzeno spolu prostě nebýt?" prohlásil najednou chraplavým hlasem a Wandě se zprvu tak ulevilo, že s ní vůbec mluví, že málem zapomněla jeho otázku. Zamrazilo ji z toho a polekala se.

„Ne, to si nemyslím, to určitě ne, Bucky..."

„Já mám opačný pocit," odvětil pochmurně a pomalu vstal ze své postele, odcházeje k oknu. „Možná to takhle prostě mělo skončit. Jestli existujou nějaké jiné... alternativní reality, možná že... možná že tohle je náš osud. Možná, že takhle náš vztah prostě měl skončit. Vždycky jeden druhého ztratíme a musíme se naučit... přežít. Bez šťastného konce. Jestli na světě existuje nějaká spravedlnost, tak je to tohle. Po tom všem, co jsem provedl, si já šťastný konec nezasloužím." Řekl to tak pevným a neochvějným hlasem, jako by to byla skutečně pravda. Ale Wanda to odmítala.

„Ty si zasloužíš šťastný konec, Bucky, ty budeš šťastný," odporovala mu okamžitě, ale věnoval jí jen studený pohled. Myslel si své, a Wandino slovo to nezmění. Pak se nevesele uchechtl.

„Myslíš? Jak bych mohl, bez ní? Jak bych mohl, když je pryč a už se nikdy nevrátí?" opáčil skoro klidně. Na to Wanda neměla odpověď. Věděla, jak se cítí. „Ty snad cítíš, že bys dokázala být znovu šťastná? Bez Visiona?"

„Musím to dokázat..." zašeptala sotva slyšitelně a hlas se jí zachvěl. Ve skutečnosti tomu nevěřila, nevěřila, že by někdy mohla znovu okusit pocit štěstí, a Bucky o jejích pochybách věděl. Byly mu tak důvěrně známé, trýznily jej každičký den.

„Pokusíš se o to, ale stejně tě bude navždy svírat žal. Nikdy se z tohohle nedostaneme, Wando. Je to naše prokletí."

„Žal je přetrvávající láska..."

„A proto nikdy nezmizí," odvětil vzdáleným hlasem a zapřel se rukama o okenní parapet. „Děkuju, že ses alespoň snažila. Díky tobě jsem s ní mohl... setrvat o trochu déle. Nedám jí poslední sbohem, ne. To nikdy, to nemůžu, to nedokážu. Ale vím, že díky tobě jsem ji viděl naposledy... živou. Možná nám to prostě nebylo souzeno." Wanda nevěděla, co mu na to odpovědět, jen se kousala do rtů, aby zadržela vzlyky uvnitř sebe. Bucky si nahlas povzdechl. „Wando, mohla bys... mohla bys odejít? Potřebuju být o samotě," požádal ji, aniž by se na ni podíval.

Čarodějka přikývla, ale vzápětí si uvědomila, že to on nemůže vidět. Proto odpověděla tlumeným hlasem: „Samozřejmě. Vím, že po mojí přítomnosti asi netoužíš, ale kdyby sis potřeboval promluvit, kdybys potřeboval... kamarádku... tak víš, kde mě najdeš." Když na to nic neodpověděl, zvedla se a tiše přešla ke dveřím. Věděla, že potřebuje čas to všechno nějak zpracovat. Mrzelo ji, že mu tak ublížila. Potřeboval čas na truchlení a smíření. 

U dveří se ale ještě zastavila. „Víš... myslím, že byste spolu žili šťastný život. Alespoň v jedné z těch realit ano. Vím to, Bucky. Za jiných okolností, v jiné době... byli byste spolu šťastní. Promiň," zašeptala a vycouvala z pokoje. Když za sebou zavřela dveře, Bucky se uvolnil a svěsil ramena. Hlava mu spadla na hruď a zpoza zavřených víček mu tekly slzy.