─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
❝Být sám je to nejtišší soukromé peklo, ze kterého se špatně uniká. Teď, když jste přestal bojovat: co chcete, Jamesi?❞
❝Klid.❞
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Byl volný a přál si klid, který se po porážce...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Po fázi šoku, nevěřícnosti a popírání přišla fáze prvotní čiré radosti, ale i strachu. Svou mladší sestru Rebeccu neviděl přes sedmdesát let. A teď, po tolika letech, má možnost se s ní zase setkat. Jaké to bude? Jaká bude ona? Přivítá ho s otevřenou náručí a bude mít radost, nebo mu nebude věřit a pošle jej pryč?
„Nebuď nervózní," řekla mu Natasha, zrovna když minuli ceduli s nápisem Westview. Prsty poklepávala o volant do rytmu hudby, která se linula z rádia, a pomalu ubírala na rychlosti.
„Kdybys byla na mém místě, tak bys nebyla nervózní?" opáčil Bucky a pozorně sledoval, kudy jedou. To, co se mezi ním a Natashou stalo před pár dny v letadle, zůstalo nevyřčené mezi nimi, ostatně jako všechno doposud. Otočil se na rudovlásku, která udělala ze žvýkačky bublinu. Ta vzápětí hlasitě praskla. „Jak jsi to vůbec zjistila? Jak víš, kde bydlí?"
„Mám svoje zdroje," odpověděla mu neurčitě. Vlastně by se divil, kdyby mu řekla pravdu. Takováhle odpověď pro něj nebyla novinkou, většinou odpovídala přesně v tomhle duchu a neříkala nic napřímo. Už si na to zvyknul. Ale ona musela být tajemstvími přímo zahlcená a Bucky nechápal, jak to dokáže všechno zvládat.
Najednou zastavila u nevelkého domu, jehož zdi byly natřeny na bílo. V oknech byly postavené truhlíky s květinami, jež zářily veselými barvami. Buckymu se rozbušilo srdce, když si uvědomil, že tam za těmi zdmi žije jeho sestra.
There was a time when I was alone...
„Jamesi," oslovila ho jemně po chvíli ticha, když stále seděl na místě spolujezdce, mlčel a sbíral odvahu. Proč se tolik bojí? Nedokázal se přinutit odepnout pás, otevřít dveře a vystoupit z auta. Nowhere to go and no place to call home... „Tam za těmi zdmi je tvoje rodina. Rebecca na tebe čeká, Jamesi. Čeká, až se vrátíš. Domů." My only friend was the man in the moon... Ucítil, jak jej Natasha bere za ruku. Stiskla mu ji. „Víš, co nám s Yelenou říkal táta? Sáhněte po hvězdách. Natáhněte se pro ně. Splňte si sny. Jamesi, je to tvoje rodina. Tvoje hvězda, tvůj sen. Nenech si ho proklouznout mezi prsty."
And even sometimes he would go away, too...
Teprve poslední slova jej donutila vzhlédnout, podívat se na Natashu. Sledovala ho starostlivým pohledem, jaký u ní už dlouho neviděl. Najednou vypadala jinak. Stiskl jí ruku nazpět a alespoň chvíli si vychutnával její dotek. Pak se pousmál. „Díky, Nat," hlesl, než se pustili, a pak se odpoutal a otevřel dveře. Vystoupil ven a zavřel za sebou. Měl pocit, jako by jeho nohy byly ze želé, celý se chvěl a dech se mu zadrhával v krku. Zaslechl, jak Natasha stáhla okénko.
„Jamesi, zvládneš to."
Kývl. A pak se k ní otočil, sklonil se a nahlédl dovnitř. Pobaveně se na ni zašklíbil. „Řekla jsi mu tati," popíchl ji. Natasha protočila očima, ale usmívala se.
