─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
❝Být sám je to nejtišší soukromé peklo, ze kterého se špatně uniká. Teď, když jste přestal bojovat: co chcete, Jamesi?❞
❝Klid.❞
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Byl volný a přál si klid, který se po porážce...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
„Mrzí mě to," ozvala se po dlouhé době ticha Yelena. Jakmile se dostali z hořící budovy, zamířili směrem k jednomu z tajných bytů, který tu White Widow měla pro situace, jako byla tahle. Byt byl tmavý, ani si nerozsvítili, aby nepřitahovali nežádoucí pozornost, jen dvěma okny dovnitř proudilo světlo lamp z ulice. Natasha stála u okna, mlčela, pažemi si objímala trup a dívala se na budovu, k níž přijela hasičská auta a snažila se zachránit, co se dalo. Jenže to nejdůležitější se už zachránit nedalo. Nevinný život malého dítěte.
„Nemusí," odtušila chraplavým hlasem Natasha. V krku ji bolelo, hlasivky byly unavené. Znovu v očích pocítila štiplavost slz, ale už ani neměla sílu na pláč. Jediné, co dokázala, bylo dívat se na místo té katastrofy a vracet se do té hodiny, jež jí změnila život. „Kobi nebyla... naše." Proč její hlas zněl tak cize? Jako kdyby odmítal ta slova říct. „Naším úkolem bylo ji uchránit. Zklamali jsme. Ale život jde dál, ne? Kolik takových vojáků jsme nechali za sebou?"
„Jenže ona byla dítě, ne voják, Nat," ozval se potichu Bucky, jenž měl stejně jako Natasha a Yelena pár menších zranění, modřin, oděrek a škrábanců. „Před námi si přece nemusíš hrát na drsňačku, kterou tohle neotřáslo. Já i Yelena jsme tam uvnitř viděli pravý opak."
Natasha zatnula ruce v pěst a pevně stiskla rty do úzké linky. Proč mi to děláš ještě těžší, Jamesi? ptala se ho v duchu. Tohle všechno byla její obrana. Silná slova pronesená se zdárnou lhostejností. Snažila se tu lhostejnost v sobě vyvolat. Přesvědčit samu sebe, že tohle je válka, a ve válce lidé umírají, ať už jsou nevinní nebo ne. Snažila se přesvědčit sebe o tom, že jí na Kobi vlastně nezáleželo. Vždyť ji znala jen pár dní a, jak tvrdila, to dítě jí často lezlo na nervy.
Mohla se snažit, jak chtěla, ale obalamutit sebe samu se jí nepodařilo. Měla na sebe vztek, a ten vztek spouštěl další vodopád slz. Ať se sebevíc pokoušela vzpomenout si na to špatné, nešlo to. Místo toho na povrch vytanuly útržky vzpomínek, které jako by byly pomyslnou solí do té hluboké krvácející rány. Jak ji Kobi objímá. Jak ji Natasha učí plést si copy. Jak se spolu smějí. Jak Kobi kreslí obrázky a Natasha hádá, o co se jedná. Jak Kobi kvůli bouřce nemůže usnout, a tak se k ní tiskne jako vyděšené štěně, a ona ji uklidňuje, hladí po vlasech a potichu jí něžným hlasem zpívá písničku, jakou jí zpívávala máma, když byla ještě malá.
It's not the sun you're trying to find... something else is on your mind... you need a little space and time... to break away...
„Říkej si, co chceš," uslyšela najednou nebezpečně blízko jeho hlas, ale nyní se neodtáhla, nenasadila si znovu svou ledovou masku, s níž na tváři před ním vystupovala. Teď ji jeho hlas uklidňoval, vzbuzoval v ní pocit bezpečí, ochrany... pocit domova. Věděla, že Bucky si prochází tím samým jako ona. V tomhle jí rozuměl. A mohl tu být pro ni. Mohl by zmírnit její smutek. „Říkej si, co chceš, ale byla naše."
