─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
❝Být sám je to nejtišší soukromé peklo, ze kterého se špatně uniká. Teď, když jste přestal bojovat: co chcete, Jamesi?❞
❝Klid.❞
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Byl volný a přál si klid, který se po porážce...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
─── ･ ｡ﾟ✪: *.🌌.* :⧗ﾟ. ───
Jamese probudily ranní sluneční paprsky, které jej šimraly na tváři. Oči ale neotevřel, jen se usmál a přemýšlel nad tím, jak je to krásné, probouzet se v prosluněném pokoji, jakkoliv klišoidně to mohlo znít.
Všechno ale tak krásné nebylo, polovinu noci nespal a neustále se potichu převaloval ze strany na stranu na své půlce postele. Stále nemohl uvěřit tomu, že je po takové době zase doma. A taky se trochu bál usnout. Kdykoliv zavřel oči, míhaly se mu myslí nejrůznější obrazy jeho válečných vzpomínek. Když během noci párkrát začal klimbat, k uším mu dolehl křik a zvuky střelby, které jej okamžitě probudily a přinutily jej se s bušícím srdcem posadit a zneklidněně se rozhlížet kolem. Bál se, že tím probudí Nataliu, ale ta se vždycky jen zavrtěla a natáhla paži, jako kdyby jej hledala. Jakmile si ji přitáhl k sobě a ona jej objala, uvědomil si, že je mu trochu lépe. Přesto většinu noci strávil střídavě zíráním na strop a na Nataliu. Nemohl uvěřit svému štěstí, že zde může být a držet ji, že mu nikam neodešla, a že válku přežil. Ne všichni muži měli takové štěstí a Bucky byl vděčný za to, že on jej měl. Ale přál by si, aby svůj šťastný konec dostal i Steve. Tohle nebylo fér.
Když ráno konečně otevřel oči, překvapilo jej, že vedle sebe nenašel Nataliu. Na okamžik zpanikařil, lekl se, že se mu to všechno jen zdálo, a že je pryč. Když se ale pozorně zaposlouchal, k uším mu dolehly tlumené zvuky rádia. Bucky se usmál, posadil se na kraji postele a protáhl se. Potom se zvedl, opustil ložnici a neslyšně jako kočka přešel do kuchyně, kde u plotny stála Natalia, něco kuchtila a u toho si potichu společně s rádiem pobrukovala melodii písně, která právě hrála. Bucky ji zezadu objal, až překvapením vypískla, a položil si bradu na její rameno.
„Jamesi!" pronesla káravě jeho jméno. „Nemůžeš mě takhle děsit! Příště se alespoň ozvi, že jsi tady."
„Promiň," zašeptal jí a vtiskl jí omluvný polibek na krk, až se při tom doteku zachvěla. „Po probuzení mě čekalo trochu nepříjemné překvapení. Proč jsi mi utekla? Chyběla jsi mi."
V jejím hlase zaslechl úsměv, když mu odpovídala: „Moc dobře víš, že jsem byla vždycky ranní ptáče, nedokážu spát do pozdních dopoledních hodin. Navíc je tu všude spousta práce. A někdo ti přece musí udělat snídani," zasmála se, odložila nůž a pohladila ho po tváři. „A ty by ses měl před snídaní ještě oholit!"
„Jak si přeješ," ujistil ji a ještě ji políbil na tvář, než ji pustil a odešel do koupelny, kde provedl ranní hygienu, oblékl se a oholil si své strniště. Nikdy si nenechal narůst delší vousy. Jednak se to nelíbilo Natalii, a druhak to i jemu samému bylo nepříjemné. A samozřejmě to vůbec nebylo v módě.
Když otevřel skříňku, podivně ho potěšilo, že všechny jeho věci zůstaly na stejném místě, jak je tu zanechal. Popadl břitvu i pěnu na holení a pustil se do toho, aby na něj Natalia se snídaní nečekala moc dlouho. Bůh ví, od kolika hodin už byla vzhůru.
