The Lie

Část 1.

Znechucená zamačkávám budík v 6 ráno. Ta černá zrůda, mně bere moji fantazii každé ráno, když se musím vzbudit zpátky do reality.

Jít do školy, kde mě lidi nemají rádi, poslouchat neustálé hádky matky a otce o dalším dítěti. Už ani nechodím na facebook a twitter, nelíbí se mi, jak se tam lidi odsuzují, závidí si likes na fotkách, nebo ten nejoplzlejší komentář od nějakého "borce".

Jsem jiná než lidi v mé škole, chodím do soukromé školy na okraji Londýna. Říká se nám druhý Oxsford, blbost, tam jsou lidé alespoň chytří. Všichni ve škole jsou zbohatlické děti, nadřazované nad ostatní, ale liší se jen drahým obalem, v těle zůstává jen slabá dušička, která nepoznala bídu, skromnost, celkově nepoznala realitu. Žijí si jako ve snu a podle toho se tak i chovají. Ve škole jsem jediná, kdo má poloviční stipendium, a proto mě lidé škatulkují na okraj společnosti. Nikdo se semnou nebaví, jen mě pomlouvají. I když jsem "odpad školy" nestojím o takovéto přátele. Jde jim jen o nejlepší postavení.

Rychle jsem se vyhrabala z postele, zamířila do koupelny. Před zrcadlem jsem na sebe vyplázla jazyk, na pozdrav mé osoby. Ledovou vodou jsem si opláchla obličej. Brrr... je to jako ranní bomba, vyčistila jsem si zuby a vlasy vyžehlila. Pleť jsem měla celkem čistou, takže nebyla potřeba větší vrstva make-upu ani pudru. Oči jsem zvýraznila černou linkou a řasenkou. Pusu jsem přetřela rtěnkou téměř pleťové barvy.

Stála jsem před zrcadlem, černé jeany roztrhané na obou kolenou mi zeštíhlovaly nohy, černé tričko s nápisem GEEK a vojenská bunda mi zapadaly do stylu rockera. Díky dokonalému narovnání, jsem měla kaštanově hnědé vlasy do půl zad. Zelenohnědé velké kukadla mi svítily v obličeji, který vídám každý den, a který se mi přijde čím dál méně originální.

„Dobré ráno rodičové. Co máme k snídani?" Vrazím do kuchyně s kručícím žaludkem.
„Dobré, v mikrovlnce jsou muffiny a v lednici ovocný salát." Odpoví mamka, jež se snaží o jógu před televizí.
„Děkuji. Kde je taťka?" Optám se, když ho nemohu nikde najít.
„V garáži, jako bys ho neznala." Usměju se na ni. Po chvilce uklízím misku do dřezu, beru muffin a mířím ke dveřím, kde jsem si už připravila šedý batoh s mobilem a sluchátky. Nazouvám si černé vysoké boty, beru připravenou výbavu a mířím do garáže za taťkou.
„Dobré ráno." Pozdravím, když ho vidím, jak leží pod mým pokladem. Od minulého léta jsem se zbláznila do aut. Chodila jsem na 4 brigády a díky penězům naspořeným od rodičů jsem si mohla dovolit koupit starší Ford Mustang GT500 z roku 1967. Zatím nevypadalo podle mých představ, ale s tátou automechanikem, to nebude tak těžké.
„Dobré ráno princezničko, kolik máme hodin?" Odpověděl táta ze spodu auta.
„Bude půl osmé, musím jet. Jak je na tom moje koťátko?" Zeptám se starostlivě.
„Vypadá víc než dobře." Postaví se na nohy a jde na místo řidiče. Otevírá dveře a pouští motor. Jeho zvuky hrají úžasnou melodii. To auto je drak.
„Zní úžasně, děkuju, že mi ho stavíš na nohy. Odpoledne ti pomůžu, ráda bych si ho dodělala sama, pokud mi pomůžeš." Usměju se na něj s tajnou, ale velmi silnou nadějí v srdci.
„Dobře, moc rád, zlatíčko." Oplatí mi úsměv a jde zpátky do domu. Rychle beru svůj červeno-černej longboard. Školu mám asi 15 minut autobusem, takže se musím rychle dostat na zastávku. Nebýt prkna, tak bych ho nestihla, rychle dobíhám červený dvoupatrový dopravní prostředek a usedám u okna.

Jak jsme řekla, za 15 minut jsem u školy, nebo jak říkám já "Budova dokonalosti"

Opět jdu těmi velkým dřevěnými dveřmi, zahnu doprava, po deseti metrech jsem konečně u své skříňky, beru si učebnice na první dvě hodiny a jdu do třídy Angličtiny.
Zasedám do jedné ze zadních lavic u okna a snažím se nevnímat lidi kolem.

„Zdravím třído." Postaví se ředitelka před tabuli. Co ta tady dělá? Ale hned jak mi prolítne tahle myšlenka mi to je jasná. Do třídy vchází nový kluk. Černé vlasy moderně sestříhané, černé oblečení, ruce mu zdobí inkoustové obrazce.
„Toto je váš nový spolužák. Buďte na něj hodní." Usměje se hlava školy a odchází zpátky do neznáma.
Učitelka je tu skoro ve vteřině.
„Prosím posaďte se." Ukáže novému klukovy volné místo hned vedle mne.
„Ahoj." Pozdravím a pousměji se.
„Zdarec." Hodí tašku na zem vedle lavice a vytáhne z kapsy černý Iphone 5s. Hm, asi další z toho stáda nafoukanců, pomyslím si.
„Tak prosím, představte se nám." Pobídne učitelka mého nového spolusedícího, nač on se postaví.

________________________________________
Hlas a komentář potěší :3 :)