The Lie

Část 13

Každý den jsem se za Tobim vracela. Trávila jsem s ním každý volný čas. Ale můj den odjezdu už nastal. Kufry stály položené u hlavních dveří.

„Chtěla jsem vám moc poděkovat. Za to, že jsem tu mohla být. Budete mi všichni moc chybět. A jelikož jsem vám rozbila ty skleničky, tak tady máte nové." S úsměvem jsem Lauře podala papírovou krabici se čtyřmi skleničkami.

„Děkujeme." Laura přebrala krabici, darovala mi objetí a usmála se. Po chvilce už byl čas odebrat se na letiště. „Luca tě odveze." Kývla hlavou směrem k synovi. Naposledy jsem k sobě tiskla Laura, Fabia a naposledy Sáru, kterou jsem držela nejspíše nejdéle.

„Tady je něco na památku." Podala jsem jí do ruky malou krabičku. Uvnitř byl stříbrný řetízek s přívěskem růže.

„Děkuji. Budeš mi chybět." Ještě jednou jsme se objaly, ale pak byl čas vyrazit. S Lucou jsme nasedli do auta. Celou cestu jsme si povídali, ale všechno nabralo plnou rychlost, jakoby čas nechtěl spolupracovat a schválně mě posílal, co nejrychleji zpátky do Londýna. Při příjezdu na letiště jsem už viděla skoro celou skupinu spolužáků postavenou před halou. Vystoupila jsem z auta a přešla ke kufru, kde Luca vyndával moje zavazadla.

„Jsem vděčná, že jsi mě odvezl, děkuju. Budeš mi chybět." Pousmála jsem se.

„Pojď ke mně, ty Šmudlo!" Pousmál se a okamžitě mě schoval do jeho rukou. „Přijedu za tebou do Londýna, platí?" Usmál se. Přikývla jsem na souhlas a pokusila se o úsměv, nepodařilo se. Jeho rodina a celkově tenhle týden byl úžasný.

„Měj se hezky, pozdravuj Jacoba a klidně ho vezmi s sebou a Sáru taky." Naléhala jsem.

„Dobře vezmu." Daroval mi něžný polibek na čelo. „Měj se pěkně, Šmudlo." Tentokrát se mi už úsměv, nebo něco co ho mělo připomínat, podařil. Vzala jsem svoje věci a šla se připojit ke skupině. Jakmile jsem si stoupla ke spolužákům, slyšela jsem, jak se dvě holky baví o Lucovi. A pak se otočili na mě.

„Takže nejdřív na letišti a teď tenhle blonďák, ty jedna couro." Povýšeně se zasmála největší potvora od nás ze školy, Stacy.

„Tak za prvé. Toho kluka z letiště neznám. A za druhé Luca je gay a je to jenom kamarád, takže tu couru si narvi do prdele a jdi si hledat jinou zábavu, tady to nikoho nezajímá." Zkřížila jsem ruce na prsou a zvedla obočí při čekání na její odpověď. Zdálo se, že hledá slova, kterýma by mě poslala ke dnu, ale asi jí nic nenapadlo. Trochu sebou cukla a naštvaně odešla na druhou stranu skupinky, aby ode mě byla co nejdál. Protočila jsem oči a začala poslouchat, co říká učitelka.

Po nesmyslném proslovu, abychom se chovali slušně v letadle, jsme se odebrali do haly, po půl hodině do letadla a poté už se letělo domů. V Londýně se všichni rozutekli k rodinám. Nejspíš se někde zasekli, problesklo mi hlavou. Vytočila jsem mamky číslo. Z mobilu se ozvalo nepříjemné pípání, které mě dohánělo čím dál víc k šílenství.

„Copak se děje, zlatíčko?"

„No čekám na letišti. Kde jste?"

„Tobě nepřišla zpráva? Oba s tatínkem musíme pracovat, vezmi si taxíka." Řekla mile.

„Jo dobře, tak se teda uvidíme večer."

„Už se na tebe těšíme, dovezeme čínu. Co si dáš?"

„Hmm... Kung-Pao s nudlemi." Pousmála jsem se. S mamkou jsme si ho dávaly vždy.

„Dobře, tak večer. Musím jít, už se na tebe těšíme, zlatíčko." Do sluchátka mi poslala pár mlasknutí, jejž mělo připomínat pusu, a zavěsila.