The Lie

Proč?

Už dva týdny přemýšlím, nad jediným slovem. PROČ? Snažím se normálně fungovat, ale ta čtyři písmena mně sledují všude. Proč? Proč? Proč? 

Doma, v práci, v noci, ve dne... všude hledám pouze odpověď.

Po čtrnácti dnech mi začalo všechno docházet. Její věty, které patřily do kontextu, ale skrytý význam, byl jiný... Žádná rekonstrukce v domě nebyla.

„Kurva!" Praštil jsem pěstí do zrcadla, ve kterém jsem se vzhlížel. Sklo se rozletělo na stovky střepů, ostrých jako jehla. Pěst začala rychle krvácet, ale já nic necítil. Bolest v mém srdci, byla mnohem silnější než tato.

„Co se stalo?" Vběhl do koupelny Louis. Před kluky se snažím chovat, jako by se nic nedělo, ale oni vědí, že něco není v pořádku. Pár dní už kolem mě chodí a snaží se ze mě dostat, co se stalo. Já jim však vždy odpovím "Nic!", zavřu se v pokoji a dělám jako bych neexistoval.

„Nic se nestalo Louisi!" Vyštěkl jsem. „Celou dobu vám říkám, že se nic nestalo, tak to kurva už pochopte!" Ruku jsem stáhnul k tělu, strčil do Louise mezi dveřmi, vzal klíče a odjel do nemocnice. Moc dobře jsem věděl, že ruka bude potřebovat nejméně dva stehy.

Seděl jsem v ambulanční místnosti, rozhlížel se po zdech. Ze dveří se vynořila doktorka.
„Dobrý den, pane Maliku. V první řadě Vám vyndám střepy a pak rány zašiju."

„Dobře." Snažil jsem se být klidný. Židli si přisunula k té mé. Vzala mou ruku do její, pinzetou zbavovala mé kůže sklo. Úlomky mého vzteku poté dávala do kovové mističky. Po zbavení všech částeček rány vyčistila, zašila a ruku mi obvázala.

„Takže, za tři týdny přijdete na vyndání stehů. Tady máte mastičku, kterou si budete mazat 3x denně." Podala mi bílou krabičku s názvem, který jsem nikdy neviděl.

„Dobře, díky." Opustil jsem nemocnici, tak rychle, jak to šlo. Nasedl jsem do svého Nissanu GT-R, vyjel na dálnici a pořádně sešlápl plyn. Ujížděl jsem od reality, co nejdál a nejrychleji to šlo. Deset, patnáct, třicet ani více minut mi nepomohlo. Večer jsem dojel domů, v kuchyni vzal koště a uklidil koupelnu. Zbytek večera jsem zůstal zalezlý v pokoji. Ležel jsem na posteli, díval se na pomalovaný strop a užíral se ve vzpomínkách. Obličej jsem zabořil do polštáře, stále voněl po její vůni. Všiml jsem si světle černé šmouhy, od řasenky. Zůstala tu ze dne, kdy jsme spolu naposledy strávili noc.

Pamatoval si každý její dotyk. Její vůně mu zatemňovala mysl každou vteřinu více a více. Chybělo mu zakrývání jejích očí při hororovém filmu, to jak si ve větru zastrčila pramínky vlasů za ucho, které zdobilo několik náušnic. V mysli se stále vracel k jejímu hřejivému úsměvu a nakažlivému smíchu. Potřeboval ji u sebe, potřeboval, aby mu vysvětlila, proč odešla a on nesměl vědět kam.

_________________________________________________________________

AHOJKY...

Došla jsem k závěru, že dávat posledních pět částí do samostatné "knížky" je blbost, takže sem hodím zbylé části :)

Doufám, že si je užijete :) A.H.Auctrix