The Lie

"Musím jet do Anglie!"

Velké skleněné dveře bránily mrazivému větru, prořezat se mojí kůží až na kost. Kelímek dýňového latté byl nyní jediným zdrojem tepla. Dveře se za mnou zavřely. Očima jsem stále skenovala nové budovy obrovského New Yorku. Cestu k nové škole jsem už znala, ale její okolí mně stále fascinovalo. Škola ležela na okraji Manhattanu, přesněji v části zvané Queens. Okolní budovy zde nebyly moderní a nové, ale byla z nich cítit minulost a doba, kterou se tu nachází. Stará architektura mi připadá zajímavější než ta nová. Stejně tak i stará literatura.

Jemné kamínky na cestě kampusu mi lupaly pod nohami. Zvony odbíjely osmou, tudíž mi za patnáct minut začíná první přednáška. Přidala jsem do kroku, v učebně jsem si našla místo v zadní lavici. Učebnici a deska s papíry jsem nechala na lavici. Z kapsy jsem vytáhla mobil, před očima se mi objevila fotka Zayna. Stál v boxerkách v kuchyni a míchal těsto na lívance. Černobílý efekt jí dodával sexy, elegantní efekt. Musela jsem se pousmát nad vzpomínku ze zimního rána, kdy byla fotka pořízena.

„Ahoj, můžu si přisednout?" Optal se mužský hlas. Mobil jsem zamkla a podívala se, kdo vedle mě vlastně stojí.

Vedle lavice stál vysoký brunet, modré oči se propalovaly do mého obličeje a milý úsměv se ukázal, když jsem náš pohled spojila. Černý snapback měl otočený kšiltem dozadu. Černá kožená bunda schovávala šedé tričko.

„Jo... Jistě, promiň." Uhnula jsem svoje desky na psaní z jeho půlky stolu. Nejistě jsem se pousmála a opět se přesunula k mobilu. Po zadání hesla na mě vyskočila fotka Tobiho a mě, přesunula jsem se do kontaktů a napsala krátkou SMS zprávu mamce. " Tobiho vyzvednu :). Uvidíme se doma." Mobil jsem opět zamkla a hodila ho do kabelky.

„Já jsem Oliver." Podal mi ruku.

„Avery." Opět jsem se nepatrně usmála.

„Dobré ráno. Takže budeme pokračovat, kde jsme minule skončili." Přišel postarší pán, prošedivělé vlasy měl úhledně sčesané na levou stranu, kulaté brýle mu dodávaly na inteligentnosti a hnědé, skvěle padnoucí sako, na autoritě a respektu.

Oliver se ke mně přiklonil a zašeptal: „Jsem tu první hodinu. Mohla bys mi prosím poslat zápisky přes facebook?" Až teď když jsem ho viděla z profilu, se mi naskytla šance uvidět malý modrý tunel v jeho pravém uchu.

„Ráda bych, ale nemám facebook. Napiš mi tvůj email." Podala jsem mu diář s adresářem a propisku.

„Ty nemáš facebook? Jak to?" Nevěřícně na mě hleděl.

„To je na dlouhé povídání." Opět jsem se jemně pousmála stejně jako dvakrát předtím, uklidila svůj diář a pak sledovala hodinu.

Ve tři hodiny odpoledne jsem konečně opustila školu a jela vyzvednout Tobiho. Těžké dřevěné dveře školy za mnou lehce bouchly. Připravené klíče od černého mustanga byly připraveny k odemčení a nastartování mé lásky.

Po půl hodině strávené v zácpě jsem konečně dorazila před malou velmi barevnou budovu Tobiho školky. Prošla jsem velkou chodbou modré barvy, zatočila doprava a vešla do bílých dveří, kde měl Tobi šatnu. V šatně bylo velké prosklené okno, ze kterého bylo vidět na malé kulaté stolky a stůl učitelky. Malá brunetka věku mé matky seděla za stolem. Nikdy dříve jsem ji tu neviděla. Jemně jsem zaklepala na okno a učitelka se na mě mile usmála. Ihned vstala a přišla mi otevřít dveře.

„Dobrý den, co si přejete?" Usmála se.

„Dobrý den, jdu si vyzvednout Tobiho Moora." Mile jsem se usmála.

„A vy jste jeho sestra?" Zeptala se.

„Nene já jsem jeho adoptivní matka." Její úsměv stále zůstával na místě, ale v jejích očích se přehnal záblesk překvapení.

„Dobře, hned Vám ho přivedu." Dveře nechala otevřené. Po pár sekundách mi vběhl do náruče můj malý hrdina.

„Ahoj Zlatíčko, jak ses dneska měl?" Vzala jsem ho do náruče a lípla mu pusu.

„Dobře, jak ses měla ve škole?" Zeptal se jemným šišlajícím hláskem.

„Dneska jsem měla málo hodin, takže dobře." Položila jsem ho na zem a přešla k jeho skříňce s nápisem „Tobi".

***

„Ahoj, jsme doma." Zakřičel Tobi na celý dům.

„Jsme v obýváku." Zakřičel taťka. Tobi se okamžitě rozběhl za nimi. „Ahoj chlape." Uslyšela jsem hlas taťky. Ramenem jsem se opřela o práh dveří, mamka seděla vedle taťky v objetí, moje sestřička se měla narodit už příští týden. Tobi seděl taťkovi na klíně a hladil malou Emmu. Ano, takto se bude jmenovat.

Sledovat je bylo kouzelné. Šťastná rodinka. Slzy se mi začaly vhánět do očí, rychle jsem se otočila a šla do svého pokoje. Na posteli jsem otevřela notebook a najela na twitter. Svoje první profily jsem všechny smazala a na novém jsem sledovala pouze Zayna a kluky z kapely, které jsem osobně nikdy nepotkala. Byla jsem ráda, že náš vztah vlastně nikdy nebyl moc profláknut. Tobi měl, v rámci možností, klid na to si zvyknout na Anglii a Zayn mě nemusí najít.

Po twitteru běhaly pouze tweety ve směs „Buď silný!" „Zayne ty to zvládneš!" a mnoho podobných. Nevěděla jsem co se děje. Na internetu jsem projížděla dnešními novinkami. Upoutala mě však pouze jedna.

„Mladý zpěvák měl autonehodu!
Mladý zpěvák Zayn Malik (22) měl autonehodu. Při odjezdu z klubu "Fanky Budha", kde celá skupina One Direction slavila vydání nového CD, se střetl s kamionem. Podle posouzení policii, řidič kamionu vjel do protisměru. Zayn je nyní v nemocnici, kde bojuje o život. Fanoušci se modlí a celá kapela s nimi. Doufáme, že se Zayn zotaví brzy."

Nevěřila jsem svým očím. Pod článkem byly přiloženy fotky Zaynova auta, ze které byly spíše už náhradní díly.

„Musím jet do Anglie!" Řekla jsem si nahlas.

_______________________________________________

Ahoj, hlásím se s další kapitolou. :)  A.H.Auctrix