The Lie

Část 2.

„ Jmenuje se Matthew Green. A přestěhoval jsem se z Irska, protože můj otec je z Londýna a zdědili jsme tady dům po babičce." Pomalu si sedá, ale učitelka ho jen tak neodbude.

„Povězte nám něco víc, kolik vám je, co máte rád." Usměje se mile.

„Je mi 18, miluju rockovou muziku a auta, umím mluvit čtyřma jazyky, hodně jsme se stěhovali, takže jsem žil všude možně. Španělsko, Itálie, Německo, Norsko, Kalifornie, Brazílie a teď tady. Nevím, co dál bych řekl." Konečně se posadí, je vidět jak mu to bylo nepříjemné.

„Jaké auto máš nejraději?" Pošeptám mu tiše do ucha. Otočí se ke mně a pousměje se.
„Dodge Charcher. Asi nebudeš vědět, o čem mluvím, ale to nevadí." Mrkne na mě a začne se věnovat mobilu.

„Děláš si srandu? Já mám doma mustanga z 67. A Dodge je další na seznamu co si chci pořídit." Vypláznu na něj jazyk.

„Jako fakt? Ty? Taková make-upová Nanynka. Luskla sis a rodiče ti koupili nepotřebný dárek. Toho auta je pro tebe škoda." Odsekne mi. Koukám na něj s otevřenou pusou, co si to dovoluje, vždyť mě ani nezná.

„Co si to dovoluješ? Vůbec nic o mně nevíš. Aby bylo jasno, já tady jsem díky stipendiu, na které jsem dřela jako kůň. Auto jsem si koupila za svoje peníze, protože jsem měla, čtyři práce. Nejsem rozmazlená náfuka, jako všichni tady. Nesuď knihu podle obalu, někdy tě překvapí, co najdeš v jejím obsahu." Mrknu na něj a naštvaně si odsednu do vedlejší lavice. Zbytek dne už se s ním nebavím.

Konečně začíná poslední hodina.

„Nalistujte si stranu 135!" Rozkázala učitelka zeměpisu celé třídě. Všichni, jako mrknutím oka začali přehazovat stránky atlasu z jedné strany na druhou. 56, 94, 125, říkala jsem si v hlavě malé označení listů, v každém rohu starého papíru knihy. Konečně jsem našla požadovanou stránku. Švýcarsko. Jakmile jsem uviděla obrys země, hned se mi zrychlil tep a opět jsem si v duchu přemítala veškeré zprávy, co si posíláme.

John, John, John... Jen on mi ležel v hlavě... Celý den jsem se těšila jen na to, až bude volná chvíle a znovu mu napíšu. Až zjistím jak se mám a co dneska dělal.

Prohlížela jsem si Bern. Prstem jsem kroužila kolem jeho názvu. Někde tam on právě byl. V plné své kráse. Modré oči, tmavé vlasy, okouzlující úsměv. Přesně jako na fotce. Vždy, když jsem se podívala na mobil, se na mě díval. Podlamovaly se mi kolena, líce chytaly třešňovou barvu, hlava se točila, nešlo s tím nic dělat. Bylo to jeho osobní kouzlo.

„Avery? Slyšíte mě." Probudila jsem se ze zasnění.

„Omlouvám se, co jste říkala?" Podívala jsem se na profesorku, probodávajíc mě zlostným pohledem.

„Začněte, se soustředit! Nebo budu nucena, zavolat vaší matce." Zlostně se otočila a dál vyprávěla o podnebí, které vládne na jihu Evropy.

Nešlo na něj přestat myslet, cítila jsem k němu nějaké pouto. Něco, co mě k němu silně a neomylně přitahovalo. Jaká si síla? Nevím, byl to nepopsatelný pocit. Nemohla jsem se dočkat, až uvidím další řádky jeho myšlenek, jeho pocitů, pocitů ke mně. Bylo to zvláštní, nikomu jsem o něm neřekla, neměla jsem komu. Bydlím na okraji Londýna v malém městečku, kde nejsou lidi mého věku. Dojíždím, do soukromé školy do Londýna, a je to tady jeden zbohatlík za druhým. Všichni jsou stejní.  Holky si chodí s kabelkou od Louiho Vuittona, kluci nosí Calvina Kleina nebo podobné věci. Neříkám, že není pěkné, když kolem projdou s trochu spadlými riflemi a je jim vidět lem předražených boxerek. Navíc, pokud mají pěknej zadek, ale já taková nejsem. Máme se dobře, ale na kabelku za 3000 liber nemám a ani bych asi nechtěla.

Zírám na hodiny pověšené přesně naproti mně. Už jen pár minut, jen kousek. Vím, vypadám jako blázen, ale o čem je teda láska? Dělá z nás těla bez duše, hraje i s námi, jsme jen její loutky. Děláme věci, co normálně ne, soustředíme se jen na toho druhého, ale i tak je to nádhernej pocit. Kdo ho zažil, pochopí.

„A nakonec bych vám chtěla sdělit jednu zprávu. Dnes jsme konečně dostali grand. Pojedeme do Švýcarska. Veškerý pobyt, stravování i cesta, jsou hrazeny. A paní ředitelka vybrala osm studentů naší školy, aby mohli být součástí této zkušenosti. První jméno je Derek Simels, Jeniffer Traninsonová, Dennis Parker, Stacy Devensonová.." Jak jinak zbohatlíci si jedou, řekla jsem si v hlavě a přestala učitelku poslouchat.

„A poslední je... Avery Moorová." Všichni se na mě překvapeně koukali.

„Cože Avery? To je drzost, jak se tam ta chudinka dostala?" Slyšela jsem, jak si šeptají dívky v lavici za mnou. Nebudu je řešit. Tuto chvíli mi nic nedokázalo zkazit. Uvidím Johna, setkám se s ním, obejmu ho, ucítím jeho vůni, zahledím se do jeho očí a ochutnám jeho rty. Nemohla jsem tomu uvěřit. Učitelka nás pustila domů, okamžitě jsem šla do ředitelny. Před mnou se objevily velké dveře, dvakrát jsem na ně zaklepala.

„Vstupte!" Dveře jsem jemně otevřela a uviděla v křesle hlavu školy.

„Dobrý den, já se omlouvám, že ruším

„Copak potřebuješ, Avery?

„Jen jsem vám chtěla poděkovat, za tu stáž, že jste mi dala možnost jet do Švýcarska. Velmi to pro mě znamená." Usmála jsem se.

„Nemáš vůbec zač, ve škole ti to jde, jsi chytrá a talentovaná. Vybrala jsem tě, protože v tebe věřím a myslím, že by se ti toto mohlo v životě hodit."

„Ještě jednou děkuji." Opět jsem se usmála a odešla ze školy.

Ihned jsem zamířila do parku. Milovala jsem toto místo. Chodívala jsem sem skoro každý den. Sedávala jsem pod velký, silný dub. Opírala jsem se zády o jeho tmavou kůru. A pozorovala jezero, pokryté listy a květy leknínů. Na kamenném břehu, se vyhříval páreček žab, křičících přes sebe hlasitěji a hlasitěji. Byly jako manželé po dvaceti letech. Nerozluční, ale hádaly se celý den.

Opět jsem usedla na obvyklé místo. Větve mi stavěly střechu nad hlavou a chránily mě před nastupujícím deštěm. Nespadla na mě ani kapka, vyndala jsem si z tašky mobil, přihlásila se na internet a hned otevřela emailovou schránku. Další email tam byl. Okamžitě jsem ho otevřela. Nemohla jsem se dočkat.

 "Anděli můj,

moje srdce se trhá, když nejsi se mnou. Chci být vedle tebe, vidět tvé oči, slyšet tvůj smích, cítit tvoji vůni.  Držet tě a nepustit, povídat si a vyčerpat všechny slova světa. Líbat tě a nikdy nepřestat.

Jsi mi, tak blízko a zároveň, tak daleko. Něco mě k tobě táhne a já nevím co je to. Jestli se bojím? Ano, bojím. Ale toho, že tě ztratím. Že, tě zklamu. Znám tě 4 měsíce, byly to ty nejlepší 4 měsíce, co jsem prožil. S láskou John."

Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem právě četla. Všechno, co napsal, jsem cítila stejně. Chtělo se mi brečet, ale zároveň jsem se usmívala, pomalu se červenala. Nevěděla jsem co odepsat. Přemýšlela jsem, ale zmohla jsem se jen na jednu větu.

***

Čekal jsem, ta chvíle se zdála nekonečná a přitom to byla jen půl hodina. Cítil jsem mezi námi něco výjimečného. Jsem na ní závislý. Celou noc se mi o ní zdá, ve dne ji vidím, při všem co dělám, Při práci, když jsem s klukama, na večírkách, když jím, vidím jen ji. Na nic se nemůžu soustředit jen na její zelenohnědé oči, velký úsměv, tmavé dlouhé vlasy, něžný hlas, který znám z videí co mi poslala. Právě teď tu jsme jen sami pro sebe.

Ale ten pocit, že ji nikdy nesmím vidět. Nikdy ji nepolíbím, neobejmu ji ani neuvidím její úsměv na živo, mě zabíjí. Každý, ode mne něco čeká, ale s ní se cítím volný. Nikdy jsem neměl právo se do ní zamilovat.

Chvilku jsem nevnímal, přemýšlel jsem, jak mě ničí moje tajemství. Odpověď byla tu.

 "Miluju tě. ♥ A."

 Teď mě to ničilo ještě víc.
„Zayne, je večeře." 
___________________________
Tak co jste zvědavý co bude dál? :P Vím, že se to zatím rozjíždí a ještě to není ONO.. Ale buďte trpělivý, jak se říká.. kdo si počká, ten se dočká.. ;) 
Komentář a hvězdička mě velice potěší :)