The Lie

Část 6

Jak jí teď mám asi říct, že já jsem John?? „Omlouvám se, ale musel jsem si vás s někým splést.“ Pousmál jsem se a rychle se odebral co nejdál od ní.  Došel jsem ke klukům a svalil se na židli vedle Liama.

„Co se děje, Kámo?“ Zeptá se.

„Já jsem jí potkal. Úplně mi vypadlo, že dneska letí do toho Švýcarska.“ Rukama jsem se praštil do čela. „ A oslovil jsem jí jejím jménem. Já jsem takovej vůl. Kdo ví, co si musí myslet. Stál jsem tam a je taková krásná a vůbec, reálná. A já? Lžu ji tím nejhnusnějším způsobem.“

„Brácho, myslím, že je na čase, abys jí řekl pravdu. Bude to lepší.“ Ucítil jsem na rameni Louisovu ruku. „Jestli tě má opravdu ráda, pochopí to.“ Kluci se jemně usmáli.

„Asi máte pravdu.“ Vzal jsem mobil a pročítal si naše staré emaily. Na hodinách mobilu jsem si všiml času. Za půl hodiny nám letí letadlo, takže jsem si chtěl ještě odskočit. Zahleděn do mobilu jsem se odepral směr toalety. Celý zamyšlený jsem do někoho naboural a mobil mě spadl. Když jsem před sebou uviděl Avery, naskočila mi husina.

„Máme na sebe štěstí.“ Usmála se mile a rychle se skrčila pro můj mobil. Se zamračeným výrazem se postavila a nechápavě tikala mezi mým obličejem a mobilem.

„Co to je? Kde jsi to vzal?“ Naštvaně na mě začala křičet. Kruci, to jsem si neuvědomil. Co teď? Musím jí to říct. Teď nebo nikdy!

„Já tě stále poslouchám, ty hvězdo! Kde jsi k tomu přišel? To jsou zprávy mezi mnou a Johnem. Tohle by si zasloužilo vysvětlení!“ Naštvaně mě spalují její překrásné oči. 

„Můžeme jít prosím stranou, všechno ti vysvětlím. Ale teď pojď trochu bokem, prosím.“ Nechápavě se dá do pohybu, zastaví se v uličce u toalet, kde touhle dobou nikdo není. 

„Poslouchám. Mluv!“ Neochotně mi vrací telefon a dává se ruce křížem přes prsa.

„Našel jsem tě jednou na Myspace. Byla to náhoda, ale moc ses mi líbila. Jenže jsem si myslel, že když poznáš mé pravé já, tak budeš mít zastřený úsudek a budeš mě chtít kvůli slávě a ne kvůli mně!“

***

Srdce se mi rozletělo na miliony kousků. Jak? Proč? Po tváři se mi začaly koulet studené slzy, jež za sebou zanechávaly vlhké cestičky.

„Jak jsi mohl?“ Slzy jsem nechávala utíkat po tvářích, byly volné. Chtěla jsem, aby viděl, jak mi ublížil. „Kéž by šly ty 4 měsíce vrátit.“ Skoro jsem šeptala.

„Avery, prosím. Odpusť mi to. To co jsem psal, byla pravda. Všechno byla pravda, jen jméno a fotky nebyly pravé. To co cítím je opravdové.“ Udělal krok ke mně a chtěl mi rukou slzy setřít. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal. Udělal jsem krok zpátky.

„NE! Nešahej na mě! Už tě nechci nikdy vidět, nechci o tobě slyšet, už mi nepiš!“ Obešla jsem ho, ale pak jsem si uvědomila, že jsem chtěla ještě něco dodat. „Byl jsi jediný za poslední dobu, koho jsem si pustila k tělu, věděl jsi o mně skoro všechno. A zamilovala jsem se do tebe. Znal si mé pravé já a teď mám pocit, že ti to nebylo dost. Jak sis mohl myslet, že bych ti ublížila? Znal jsi mě a teď jsi všechno zničil.“ Už křičím a je mi to dost jedno. Na krku se mi houpal řetízek, co mi poslal “JOHN“. Byl na něm malý anděl. Se vztekem jsem si ho strhla z krku, přistoupila jsem k Zaynovi, vzala jeho ruku a řetízek mu vložila do dlaně.

„Je KONEC! Jsi kretén, nechápu, jak jsem se zrovna do tebe mohla zamilovat.“ Řekla jsem potichu zhnuseným toném. Koukala jsem se mu do očí, bylo v nich vidět provinění, ale to on všechno zkazil. Já ho miluju, ale jemu jsou moje city úplně fuk. Narovnala jsem se a se vzpřímenou hlavou odešla opět na místo vedle učitelky. Nasadila jsem si sluneční brýle, kapuci a hudbu jsem pustila na maximum, co šlo.  Seděla jsem tam snad století, ta doba než jsme mohli nastoupit do letadla, byla nekonečná.

„Nic si tu nezapomeňte, všichni se zvedněte! Už je čas.“ Usmívala se nedočkavá učitelka. Všichni jsme se na její povel postavili na nohy.

„Avery, sundej si ty brýle!“ Řekla klidně. Bez odpovědi jsem je sundala a pověsila si je pod krk na lem mikiny, sluchátka jsem opět strčila do uší a odebrala se s celou skupinou studentů k odbavovací přepážce. Šla jsem jako poslední, abych nemusela poslouchat ty řeči, co byly směřovány mé osobě.

 Ne! Prosím ne! Řekla jsem, když jsem uviděla hned u milé letušky pět zaplněných židlí a na prostřední seděl Zayn. Proč já? Co jsem komu udělala? Nekoukej tam! Říkala jsem si v hlavě. Ale nešlo to, moje oči i přes můj zákaz hledaly ty jeho. A svůj cíl také našly. Viděla jsem, že ho to mrzí, v jeho očích byl smutek a provinění, a i když moje srdce bylo stále zamilované, bylo zlomené. Po malé chvilce jsem se zadívala na slečnu u přepážky. Po zkontrolování mého pasu a letenky mě úsměvem pustila dál. Úsměv jsem ji jemně, ale falešně oplatila a procházela uličkou. Ze zamyšlení mě však probudily ruce, které si mě rychle otočily a pak rty, které se lepily k těm mým.

_______________________________________________

Tak co jste zvědaví co bude dál? :P To doufám, už mám naplánováno asi 5 dílů dopředu :) Jak by jste chtěli, aby to pokračovalo? Podělte se se mnou i o vaši fantazii a zkusím to do příběhu nějak zapracovat :)

Jinak děkuji za votes :3 A.H.Auctrix