The Lie

Část 16

Po zbytek týdne to vypadalo stejně. Tobi se k Zaynovi moc neměl. Už se ho sice nebál, ale mluvil pouze se mnou. Vím, že to Zaynovi bylo líto, protože nevěděl, jak by ukázal Tobimu, že mu může věřit.

Seděla jsem na lavičce v Zaynově objetí, sledovala Tobiho hrát si na dětském hřišti. Úsměv od ucha k uchu mu zdobil obličej, jemné chichotání se ozývalo z jeho úst a já byla šťastná. Skoro šťastná. Zbývaly tři týdny... pouhé tři týdny. Tyto momenty s ním byly ty nejvzácnější, co jsem kdy zažila. Cenila jsem si jich více než nejdražších párů bot, nejdražších šperků nebo nejdražšího auta. Raději bych zemřela, než aby mi tento pocit někdo vzal.

Říká se, že vzpomínky nikdy nezemřou. Můžeme si udělat fotku, abychom nezapomněli tento moment, ale ta časem vybledne. Můžeme si koupit suvenýr, ale časem se ztratí. I kdybychom si napsali do deníku, jaký byl tento den nezapomenutelný, jednou se deník zapomene v krabici s tučným nápisem „ZBYTEČNÉ KRÁMY". Ale vzpomínky, pocity, společně strávené chvíle, ty nám už nikdo nikdy nevezme, jen my sami. Nikdo nás nedonutí vymazat si myšlenky, jelikož to nejde. Můžeme pouze zapomenout. Já věděla jednu věc, NEZAPOMENU. I kdybych se snažila sebevíc, nelze toto splnit. Tyto vzpomínky náleží mně stejně tak, jak Zaynovi. Jsou naše, a pokud je nezapomene oba, nelze je vymazat. Budou tu, jako Zaynovo tetování, Big Ben, Austrálie nebo celá existence lidstva, budou tady navždy.

„Nad čím přemýšlíš?" Uslyšela jsem tichý hlas u mého ucha.

„Ani nevím, tak... Co bude, v budoucnosti." Pokusila jsem se o falešný úsměv, který se mi podařil.

„A k čemu jsi dospěla?" Rukou mi jemně hladil rameno.

„Nevím... škola, Tobi, rodina... Nic není rozhodnuto." Zhluboka jsem vydechla.

„A co my? O nás nepřemýšlíš?" Jeho pohled jsem cítila na své tváři, ale opětovat jsem se ho neodvážila.

„Avery, pojď mě houpat, prosím." Usmál se sladce Tobi.

„Promiň..." Opustila jsem Zayna z lavičky a šla houpat Tobiho na zelené plastové houpačce.

Nevěděla jsem, co mu na to říct. Nemůžu mu zlomit srdce, prostě to nejde. Zbývají tři týdny. TO číslo mi utkvělo v hlavě, stejně jako poslední díl Teorie velkého třesku. Úplně přesně, do posledního detailu. Mohla jsem vám říci, jak to bude probíhat. Budu stát před domem, koukat, jak moji rodiče opouští Anglii s náklaďákem plným věcí, Tobi bude připásaný v dětské sedačce v mém Mustangu, který už je připravený na to, až si protáhne všechny šrouby a matky. A Zayn? Bude naštvaný, bude křičet, ale ne vztekem... Bude to čirý smutek.

Po chvilce nevnímání jsem usoudila, že by bylo správné jít domů. Zaynovo auto zastavilo u našeho domu. Odepnula jsem Tobiho ze zadního sedadla, dovedla ho ke dveřím a pustila ho do domu. Poté jsem se vrátila zpátky za Zaynem. Zavřela dveře... nastalo ticho. Kdyby někdo upustil ptačí pírko na zem, bylo by to slyšet.

„Takže..." Prolomila jsem napjatou atmosféru. „Vím, že tě to mrzí, myslím to, jak se Tobi chová. Bude to lepší, včera jsme si o tobě i povídali." Ušklíbla jsem se.

„Vážně? A?" Bradu si podložil rukou a čekal na moji odpověď.

„No... Říkala jsem mu, že jsi skvělý..." Začala jsem se k němu přibližovat. „Jak moc ho máš rád..." Zastavila jsem se těsně u jeho rtů... Jeho teplý dech mi sklouzával po tváři. „A také, jak moc máš rád mě..." Ruku jsem přiložila na malá plastová kolečka, která držela jeho košili u sebe a začala je pomalu rozepínat.

„Hmm... a dál?" Snažil se vypadat klidně, ale já věděla, jak velkou moc nad ním zrovna teď mám. Ukazováčkem jsem přejela po jeho klíční kosti.