The Lie

*Sen

*Avery*

Měkká hotelová postel mi pomáhala ponořit se do říše snů. A zanedlouho poté se tak i stalo.

„Dobré ráno, Lásko." Ucítila jsem něžný polibek na mé tváři.

„Ahoj, jak ses vyspal?" Usmála jsem se a pomalu otočila palačinku na pánvi.

„Vedle tebe krásně." Usmál se a ukradl jednu jahodu z misky na stole, kde už chyběly pouze palačinky.

„Kde jsou děti?" Uslyšela jsem šustění papíru, zrovna si začal číst noviny.

„Tobi je u Amandy a prý přijde po obědě. A Lucy ještě spinká."

„To mi chceš říct, že máme krásnou šanci volna a ty vaříš?" Rychle ke mně přiběhl, chytil mě kolem pasu a pomalu se mnou točil o 360 stupňů znovu a znovu. Něžné polibky na mém krku mi způsobovaly husinu po celém těle a srdce tlouklo jako při našem prvním polibku. Začala jsem se smát.
Písničky na Ipodu právě vybrali Falling od dua The Civil Wars, písnička z naší svatby.

„Smím prosit?" Pošeptal mi do ucha a položil mě na zem. Otočila jsem se k němu tváří v tvář a přijala jeho připravenou dlaň. Pomalu jsme se začali pohybovat do rytmu hudby. Naše oči se hypnotizovaly, jemně si mě obtočil pod rukou a na konci písničky mě zaklonil k zemi a věnoval mi polibek. V tu dobu jsem se cítila jako princezna.

„Co to děláte?" Ozval se vysoký dívčí hlas. Lucy, jež stála mezi dveřmi, se na nás koukala s prsty v puse, jež žvýkala poslední dobou pořád.

„Tancujeme." Usmál se na ní, její otec. „Pojď sem, ukážu ti to." Řekl, Lucy k němu přiběhla, postavila se na jeho nohy. Dívenka, jež mu teď byla do půl stehen, se držela otcových nohou a snažila se vnímat taneční kroky.

V půlce písničky seskočila zpátky na zem. „Až budu veliká, chci být tanečnice." Zazubila se a utíkala ke stolu, na který jsem právě položila talíř s palačinkami. „Mami, pomůžeš mi?" Natahovala ke mně malinké ručičky. Vzala jsem ji do náruče a posadila ji na vyšší židličku. Na malý plastový talířek růžové bravy jsem jí podala půlku palačinky s nutellou a ovoce. Lucy se do toho s chutí pustila, a když jsem se podívala na její plnou pusu a poté se podívala na mého manžela, viděla jsem přesnou kopii. Musel jsem se nad tím uchechtnout.

Po snídani jsem nastrkala nádobí do myčky, a jelikož byl víkend a všechny věci do práce jsem měla hotové, ani doma nebylo co dělat, tak jsem se rozhodla si prohlédnout věci z mého mládí.

Přešla jsem do ložnice. Na skříni byla černá krabice. Sundala jsem ji na zem, velkou vrstvu prachu jsem přetřela vlhkým hadrem a otevřela papírové víko. Postupně jsem vyndávala staré, těď již nažloutlé papíry dopisů, staré fotky, vstupenky na koncerty, tričko podepsané kapelou kterou jsem měla ráda, moje přijímací testy na střední školu a ostatní věci, které mi osvětlovaly vzpomínky. Nejvíce jsem se však pozastavila nad starou černobílou fotkou. Byla focena v den mého maturitního plesu, Zayn měl položenou ruku kolem mého trupu a díval se na mě, zatím co já jsem se usmívala do foťáku. Měla jsem na sobě mamčiny černé šaty a lodičky s podpatkem. I po deseti letech jsem z té fotky dokázala cítit lásku a štěstí, které jsem prožívala. Když jsem fotku otočila, bylo na ní napsáno zašedlým písmem 15. června 2015. „Páni, to už je doba." Pousmála jsem se, opřela se zády o postel a stála hypnotizovala fotku.

„Zlato, jsi tu?" Uslyšela jsem hlas.

„Ano jsem." Otevřely se dveře a v nich stál můj manžel.