The Lie

Část 10

„Sáro bacha." Nenápadně jsem se snažila Sáru upozornit.

„Proč?" Nechápavě mi studovala tvář.

„Ahoj krásko." Usmál se sladce Ethan a políbil Sáru na tvář.

„Ahoj." Odpověděla a poté se koukla na mě, což jsem jí oplatila mrknutím.

„Máš chuť si zatancovat?" Zeptal se Ethan se stálým, velmi pěkným a pořádně sexy úsměvem.

„Víš, že mám..." Pousmála se. „ Pojď Avery, jdeme si zatancovat." Chytla mě za ruku a táhla mě na parket. Obě jsme se začali smát a pak si užívaly písničku. Každá jsme Ethana po očku pozorovaly, bylo vtipné, jak naštvaně zaťal zuby a odešel zpátky na své počáteční místo.

„Tak tohle bych nečekala. Ale bylo to, přesně ono. Tohle on potřebuje. Aby mu někdo zaťal tipec." Mrkla jsem na ní. Všimla jsme si, že se uvolnil jeden z boxů, takže jsme ho co nejrychleji zabraly. „A co plánuješ dál? Myslím se život. Co by sis přála?" Pousmála se a upila ze své vyhlazené pepsi.

„No, chtěla bych udělat maturitu a pak se přestěhovat do Londýna. Mým přáním je být modelka. Takže, to tam chci zkusit." Pousmála se. „A jaký vlastně Londýn je? Povídej, strašně ráda bych tam jednou jela." Zasněně se dívala na stůl mezi námi.

„Londýn, co o něm říci.. Je nádherný, ale taky je tam hodně lidí, hodně hodně lidí." Zasmála jsem se. „Lidem se často nelíbí, protože prý nemá duši, ale tak to není, to jen lidi neumí přijít Londýnu na chuť, ale když tu chuť najdeš, poznáš, že je to krásné město stejně jako Paříž. Je stejně romantický, ale musíš najít ty místa. Když budeš chtít, klidně můžeš přijet, budu moc ráda. Abych řekla pravdu, jsi moje jediná kamarádka, pokud tě můžu za kamarádku považovat, přeci jen se známe 6 hodin." Koukla jsem na černé, né mnoho výrazné hodinky.

„Jak to? Vždyť jsi fajn holka?" Pousmála se. Jenže na tuto otázku jsem odpověď neznala. Od prvního týden mě nikdo nemá rád, asi to bude tím, že nejsme tak bohatí jako ostatní. „Ale abych řekla pravdu. Jsme na tom stejně. Ve třídě se semnou baví jen, když potřebují úkol nebo výsledky testů. A jelikož, já nebudu skákat, jak oni pískají, tak na ně kašlu a oni se semnou nebaví vůbec. Jediné co dělají, tak je to, že se o mně baví s jinýma, ale co jsme zaslechla, tak to není moc hezké, ale jsou to lži. Takže mi to je jedno." Pousmála se, i když jsem věděla, že jí to tíží. Protože, tenhle pocit přesně znám. „Co se vlastně stalo, jak si rozbila ty sklenky? Neupadly ti, koukala jsem na tebe." Upila ze svého Spritu. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří a srdce nervózně bije. Mám ji to říct? Nebo ne?

„No... Abych pravdu řekla, je to komplikované." Zavrtila jsem nesouhlasně hlavou. Jak ji mám asi říct, že jsem byla po dlouhé, ale velmi krásné čtyři měsíce zamilovaná do jejího bratra, který vlastně její bratr není. Sama si to ještě všechno ukládám ve své hlavě.

„Můžeš mi věřit, já bych to nikomu neřekla, ale pokud nechceš, tak to respektuji. Avšak, pamatuj si, že tu jsem pro tebe kdykoli budeš potřebovat." Odhalila mi svůj úsměv a jemně stiskla mojí ruku.

„Děkuji." Úsměv jsem ji oplatila. „No a jaké jsou tvoje záliby? Povídej, co o tobě ještě nevím?" Snažila jsem se změnit téma, jelikož dnešek si už více kazit nechci.

„No moje záliby. Móda, ráda o ní čtu, ale nosit ji moc neumím. Nápady na, myslím, že skvělé outfity, bych měla, ale odvahu je na sebe vzít mi chybí. Jinak Kresba, vlastně jsem i něco navrhnula a pak hudba, hraju na piáno." No nestačila jsem se divit, ale abych pravdu řekla, možná jsem něco takového čekala. „A teď se pochlub ty, co by si chtěla, až dostuduješ?"