The Lie

Část 12

Počítač jsem naštvaně zaklapla a položila vedle postele. Prsty jsem pročechrala svoje dlouhé jemně vlnité tmavé vlasy, zhluboka se nadechla a snažila vstřebat to, co se odehrálo za poslední půl hodinu. Měla jsem tolik otázek. Proč? Co měl znamenat ten polibek? Jak dlouho to chtěl ještě tajit? A proč vůbec začal lhát? To byly otázky, na které jsem chtěla odpovědi, ale také to byly ty, na které jsem se nedokázala zeptat. Něco ve mně mi říkalo, DEJ MU JEŠTĚ ŠANCI! Jenže já se bála, to něco poslouchat.

„Dobré ráno." Pozdravila jsem všechny u snídaně.

„Tak Avery, co máte dneska v plánu se školou?" Zeptala se mile Laura.

„Dneska jsme měli možnost si vybrat mezi dětským domovem a prohlídkou dětské nemocnice nebo navštívit výtvarnou galerii a muzeum. Většina lidí si vybrala galerii, teda všichni, krom mě. Já jdu do dětského domova a pak za dětmi do nemocnice. Udělala jsem prezentaci o Londýnu, abych dětem mohla na malém projektoru ukázat kousek jiné země a kultury." Pousmála jsem se a pustila se do misky čokoládových lupínků s mlékem. 

„To je úžasné. Takže studuješ medicínu?"  Posmál se táta Sáry a Lucy.

„Ne to ne, zatím jsem na střední, ale dál, bych ráda studovala literaturu. Přála bych si být spisovatelkou a příběhy lidí jsou inspirativní. Miluju umění to ano a ani nevím, proč jsem si vybrala toto. Něco mi prostě říkalo, "TAM JDI!" Takže tam jdu." Pousmála jsem se a strčila si lžíci do pusy.

„Nikdy nevíš, co tě tam potká. Doufám, že si jednou tvoji knihu budu moci přečíst." Usmál se Fabio a dál četl svůj denní tisk. Jakmile jsme dojedli, vyplnil celý dům pištící zvuk domovního zvonku. Luca se rychle přesunul ke dveřím.

„Dobrý den, jdu pro Avery. Jsem doktorka Müllerová."

„Jistě, pojďte dál."  Slyšela jsem jejich stručný rozhovor, rychle čapla tašku a přesunula se ke dveřím. Uviděla jsem sympatickou ženu v nejlepších letech. Bylo jí maximálně 50. Hnědé krátké vlasy jí lemovaly obličej. Byla nižší než já a malinko zavalitá. Při pohledu na moji osobu si pozvedla brýle. Nejspíše si mě chtěla prohlédnout v celé mé kráse nekráse. Po chvilce skenování se mile usmála. V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce.

„Dobrý den." Pozdravila jsem jako první.

„Dobrý den, ty budeš Avery, že?" Energicky se pousmála a podala mi ruku, kterou jsem s úsměvem přijala. Nasedli jsme do auta, které nás dovedlo přímo před budovu s nápisem "Druhá naděje", bylo mi jasné, kam nás to paní doktorka dovezla. Jakmile jsme vešli dovnitř, viděly jsme tři chodby. Dvě byly plné dveří a ta třetí byla kupodivu skoro prázdná. Zdi byly pomalované obrázky samotných dětí, co zde žily.

„Pojď, provedu tě." Postrčila mne. Ochotně jsem se dala do pomalé chůze. První chodba byla modře vymalovaná. „Tady jsou pokoje všech chlapců. Jak vidíš, na dveřích jsou jména dětí, kdo kde spí." Ukázala na malé štítky se jmény. Mohlo tu být tak 9 dveří a na každém bylo okolo 4 nebo 5 jmen. V druhé chodbě, která byla tentokrát vymalovaná růžově, byl stejný počet dveří i jmen, na nichž napsaných, ale byly ženská. Třetí chodba měla jen troje dveře, které byly dál od sebe než pokojíčky dětí. Na každých z nich byl jiný nápis na prvních VYCHOVATELÉ, na druhých JÍDELNA, na třetích HERNA.

Z poslední dveří se ozývaly jemné pisklavé hlásky dětí. Paní Müllerová zaklepala na hernu a čekala, než se ukáže někdo z dozoru. Po chvilce nám dveře otevřela žena ve středním věku.

„Ahoj Gréto, toto je Avery. Je tady se mnou, jako vyslaný student dětí ze střední školy v Londýně." Pousmála se na mě paní doktorka.