The Lie

Část 15

Dnes začíná jaro. Celý měsíc se vídám a zase loučím se Zaynem den po dni. Chodíme po městě, na filmy do kina, s kluky z kapely do klubů a na večeře s oběma našimi rodinami. Moji rodiče se již vyrovnali s tím, že Tobi bude v mojí péči. Přestěhovali jsme můj pokoj tak, aby vyhovoval Tobiho věku a jeho potřebě. Já budu spát na rozkládacím gauči, který mám v pokoji už dlouho a Tobi v posteli, která se koupila pro budoucí miminko. Rodiče si našli práci v New Yorku a budou tam žít se mnou, Tobi a malou. Každý den se blíží k mému odjezdu. Bylo šest hodin, když jsem se probudila vedle Zayna v jeho posteli. Ve spánku vypadá tak bezstarostně a uvolněně. Je tak zranitelný. Je jako ten nejjemnější papír a já vlna vody, která se ho chystá zničit. Pohledem jsem bloudila po jeho tváři a odkryté hrudi, jež je ozdobena inkoustovými obrázky.

Už měsíc, od doby, co jsem zjistila, že mě přijali na vysokou, mám hlavu jako časovanou bombu. Čekám na odpočet, který skončí za měsíc. Dohání mě to k šílenství.

Opět jsem otevřela svůj laptop, zkontrolovala všechny papíry, které mi poslal úřad o adopci Tobiho. Dnes nastal den, kdy se pro něj vracím do Švýcarska. A dnes nastal den, kdy se to musí dozvědět Zayn.

„Dobré ráno, krásko. Jak to, že nespíš?" Políbil mě na čelo Zayn, když přišel do obývacího pokoje.

„Dneska odjíždím do Švýcarska. Musela jsem si ještě dobalit věci." Pousmála jsem se.

„Málem bych zapomněl." Zayn věděl, že odjíždím, ale proč? To už ne. „Odvezu tě na letiště. Platí?" Usrkl si z hrníčku horkou černou kávu.

„Dobře, děkuju."Pousmála jsem se. Teď, musím mu to říct teď! „Zayne,asi bys měl vědět, proč tam jedu." Nervózně jsem se postavila na nohy a přešla k němu. Nechápavě se na mě zadíval a poté postavil porcelánový šálek na kuchyňskou linku.

„Jo?" Na tváři se mu objevila zvídavá grimasa. Zhluboka jsem se nadechla a začala.

„Jedu tam za Tobim, miluju ho a prostě ho sem musím přivést." Zayn stál nehnut, jako socha.

„Počkej, ty mi říkáš, že máš někoho jiného?" Začal křičet.

„Pane bože ne." Začala jsem se smát. Ta jeho žárlivost mi přišla hrozně roztomilá. „Lásko, Tobíkovi je pět let."

„Cože?" Jeho dech se začal uklidňovat a červeň jeho obličeje mizela. „Nějak nechápu, jak to myslíš."

„Nechtěla jsem ti to říkat. Bála jsem se, že bys mě odsoudil, anebo mi to zakázal." Nervózně jsem si skousla spodní ret. „Lásko, já jsem ho adoptovala." Nemohla jsem se mu podívat do očí, pohled jsem poslal na moje chodidla, jež mrzla na bílé dlažbě. Nastala snad nekonečná chvíle ticha. „Jak moc se zlobíš?" Pohled jsme se neodvážila převrátit k jeho očím, jelikož strach, který mě sžíral, byl silnější. Jeho postava se pohnula směrem ke mně, levá ruka si přitáhla moje tělo k tomu jeho a pravá mi zdvihla bradu.

„Nezlobím se. Mrzí mě, že jsi mi to neřekla, ale chápu to. A obdivuju tě. Jsem na tebe pyšný. Bude z tebe skvělá máma." Usmál se a přitiskl se na mé rty. Ruce jsem obmotala kolem jeho krku.

„Mi-lu-ju-tě." Šeptala jsem mezi polibky. Nohy si obmotala kolem jeho pasu, Zaynovy silné paže mi pomáhaly udržet tuto polohu, zatím co nás nesl do ložnice.

-----------

„Princezno, zavolej mi, až přistaneš. Ať se o tebe nemusím bát." Usmál se, když jsme se loučili na letišti.

„Zavolám. Miluju tě." Rychle jsem spojila naše rty a utíkala do haly. Do letadla jsem se dostala celkem brzy a samotný let trval jen pár hodin. Odpoledne jsem už vystupovala na letišti v Bernu. Taxíkem jsem se dostala do hotelu. Hodila kufr na pokoj a pak jela za Tobim.